Britského nezmara Rickyho Gervaise docela žeru, a to nejen díky jeho stand-upům či hláškování na Zlatých glóbech, ale vlastně zejména pro jeho seriálovou tvorbu. Kancl a Komparz jsou už po právu solidní kultovky, já mám ovšem hodně v oblibě i správně nekompromisní Life's Too Short či osobitou a jímavou sérii Derek. O to víc mě překvapilo, že jeho loňská dramedy Po životě od Netflixu mě nevzala tolik, jak jsem čekal. Pořád se jednalo o povedené dílo, jež bylo pro slavného komika evidentně velmi osobní. Jenže se mi zdálo, že se ke konci už scenáristicky malinko točí v kruhu a všechny motivy či černý humor tu nebyly dotaženy úplně do konce. I přesto jsem byl však na druhou řadu jako správný hercův fanda zvědav a doufal jsem, že tentokrát mi životní trápení novináře Tonyho sedne více. A to se vlastně nakonec i stalo.

I když byl závěr minulé série po vší té depce a zmaru docela optimistický, Tonyho život se zase tolik k lepšímu nezměnil. Sice už se nechce zabít a chce tu být pro své kamarády, jelikož se předtím choval jako idiot, přes smrt své manželky se stále nemůže přenést a pořád na ni musí myslet. Což je ostatně důvod, proč ztroskotal na mrtvém bodě potenciální vztah s ošetřovatelkou jeho otce. Není ovšem jediný, kdo řeší velké problémy. Jeho švagr Matt prochází manželskou krizí a chodí kvůli tomu k nejhoršímu psychiatrovi na světě a i ostatní členové jeho redakce mají své skryté bolístky, s nimiž jim bude chtít Tony sem tam i pomoci. A to i přesto, že sám je na tom čím dál hůře.

Seriál se tak stále zaměřuje na vyrovnání se hlavní postavy se ztrátou, i když tentokrát se jedná o trošku jiný druh smutku a je znát, že Gervaisova postava už přeci prošla jistou cestu. O opakování téhož se tak rozhodně nejedná a Rickyho scénář určitě nepřešlapuje na místě. Atmosféra je pak opět správně melancholická a Gervais umí šikovně přepínat mezi smutnými a pohodovými pasážemi s jeho typickým humorem. I když je tu oproti svým předchozím kouskům pořád o něco umírněnější a více divácký, na pár správně černohumorných a drsných momentů tu přeci jen dojde. Jen škoda, že Gervais v jistých sekvencích jakoby neznal míru a snaží se procpat dojemné vzpomínání do scén, do nichž se to úplně nehodí. Dialogy v těchto pasážích pak často šustí papírem a celé to působí až příliš nuceně.

Větší péče se tentokrát naštěstí dočkaly vedlejší postavy, které loni byly spíš statickými figurkami a mírného scenáristického zájmu se dočkaly až na konci. Ve druhé řadě sice z některých z nich dělá ještě mnohem bizarnější postavičky a téměř karikatury, zároveň jim ale dává více prostoru a dostává se jim pod kůži. I přes svou přepálenost proto divákovi tentokrát daleko více přirostou k srdci a jejich interakce s hlavním hrdinou jsou proto letos často mnohem silnější a dojemnější. A všichni tu hrají přesně to, co po nich kontroverzní komik chce.

Druhá sezóna After Life mi tedy sedla o něco více než loňský předchůdce. Stále si drží svou smutnou a melancholickou atmosféru, zároveň ovšem i díky většího zapojení vedlejších postav drží po scenáristické stránce mnohem více pohromadě a hezky se zde střídají smutné pasáže s povedeným humorem. Navíc je pořád vidět, že se jedná o Gervaisův osobní a nejupřímnější projekt. I když mám jeho vtipnější a nekompromisnější kousky radši, určitě má tento kousek v jeho filmografii své jasné místo. Jen bych byl možná raději, kdyby se do třetice k této látce už nevracel. U Tonyho by nejspíš pořád bylo o čem vyprávět. Riziko, že by už scénář začal přešlapovat na místě, je však přeci jen docela vysoké.