Po životě

Britského nezmara Rickyho Gervaise docela žeru, a to nejen díky jeho stand-upům či hláškování na Zlatých glóbech, ale vlastně zejména pro jeho seriálovou tvorbu. Kancl a Komparz jsou už po právu solidní kultovky, já mám ovšem hodně v oblibě i správně nekompromisní Life's Too Short či osobitou a jímavou sérii Derek. O to víc mě překvapilo, že jeho loňská dramedy Po životě od Netflixu mě nevzala tolik, jak jsem čekal. Pořád se jednalo o povedené dílo, jež bylo pro slavného komika evidentně velmi osobní. Jenže se mi zdálo, že se ke konci už scenáristicky malinko točí v kruhu a všechny motivy či černý humor tu nebyly dotaženy úplně do konce. I přesto jsem byl však na druhou řadu jako správný hercův fanda zvědav a doufal jsem, že tentokrát mi životní trápení novináře Tonyho sedne více. A to se vlastně nakonec i stalo.

I když byl závěr minulé série po vší té depce a zmaru docela optimistický, Tonyho život se zase tolik k lepšímu nezměnil. Sice už se nechce zabít a chce tu být pro své kamarády, jelikož se předtím choval jako idiot, přes smrt své manželky se stále nemůže přenést a pořád na ni musí myslet. Což je ostatně důvod, proč ztroskotal na mrtvém bodě potenciální vztah s ošetřovatelkou jeho otce. Není ovšem jediný, kdo řeší velké problémy. Jeho švagr Matt prochází manželskou krizí a chodí kvůli tomu k nejhoršímu psychiatrovi na světě a i ostatní členové jeho redakce mají své skryté bolístky, s nimiž jim bude chtít Tony sem tam i pomoci. A to i přesto, že sám je na tom čím dál hůře.

Seriál se tak stále zaměřuje na vyrovnání se hlavní postavy se ztrátou, i když tentokrát se jedná o trošku jiný druh smutku a je znát, že Gervaisova postava už přeci prošla jistou cestu. O opakování téhož se tak rozhodně nejedná a Rickyho scénář určitě nepřešlapuje na místě. Atmosféra je pak opět správně melancholická a Gervais umí šikovně přepínat mezi smutnými a pohodovými pasážemi s jeho typickým humorem. I když je tu oproti svým předchozím kouskům pořád o něco umírněnější a více divácký, na pár správně černohumorných a drsných momentů tu přeci jen dojde. Jen škoda, že Gervais v jistých sekvencích jakoby neznal míru a snaží se procpat dojemné vzpomínání do scén, do nichž se to úplně nehodí. Dialogy v těchto pasážích pak často šustí papírem a celé to působí až příliš nuceně.

Větší péče se tentokrát naštěstí dočkaly vedlejší postavy, které loni byly spíš statickými figurkami a mírného scenáristického zájmu se dočkaly až na konci. Ve druhé řadě sice z některých z nich dělá ještě mnohem bizarnější postavičky a téměř karikatury, zároveň jim ale dává více prostoru a dostává se jim pod kůži. I přes svou přepálenost proto divákovi tentokrát daleko více přirostou k srdci a jejich interakce s hlavním hrdinou jsou proto letos často mnohem silnější a dojemnější. A všichni tu hrají přesně to, co po nich kontroverzní komik chce.

Druhá sezóna After Life mi tedy sedla o něco více než loňský předchůdce. Stále si drží svou smutnou a melancholickou atmosféru, zároveň ovšem i díky většího zapojení vedlejších postav drží po scenáristické stránce mnohem více pohromadě a hezky se zde střídají smutné pasáže s povedeným humorem. Navíc je pořád vidět, že se jedná o Gervaisův osobní a nejupřímnější projekt. I když mám jeho vtipnější a nekompromisnější kousky radši, určitě má tento kousek v jeho filmografii své jasné místo. Jen bych byl možná raději, kdyby se do třetice k této látce už nevracel. U Tonyho by nejspíš pořád bylo o čem vyprávět. Riziko, že by už scénář začal přešlapovat na místě, je však přeci jen docela vysoké. 

Britský komik Ricky Gervais připravil pro Netflix černohumornou novinku After Life a jedná se o vskutku autorský projekt – Gervais napsal i zrežíroval všech šest epizod a zahrál si hlavní roli.Tony vedl šťastný život, ale všechno se mu zhroutilo, když milovaná manželka zemřela na rakovinu. Od sebevraždy na poslední chvíli upustí jen proto, že někdo musí nakrmit psa. A pak se rozhodne prostě dělat co chce a říkat co chce, bez ohledu na ostatní, a pokud by to přeci jen mělo vážné následky, vždycky se může zabít. Koneckonců, ze svého úhlu pohledu už měl být mrtvý a tohle všechno je jen bonus.

Tony neudělá nic radikálního, nezačne vykrádat banky ani nic podobného. Jen pokračuje ve své denní rutině bezvýznamné práce v místních novinách (jež píší zprávy typu „farmář vypěstoval neobvyklou bramboru“ a „mokrý flek na zdi připomíná Ježíše“), návštěv otce s těžkým Alzheimerem a sezení s psychiatrem, který ho ani moc neposlouchá. Jen teď všem říká, co si myslí, s nulovými ohledy na to, co si o tom pomyslí ostatní. A tak Gervais chodí po městě a slovně vymetá podlahu s každým, od buranského kolegy přes malého tlustého šikanistu nebo pošťáka až po lidi, co chtějí peníze na nějakou charitu.

Takhle to působí skoro jako stand-up, který jen vyměnil pódium za kulisy skutečného světa. Zvlášť když v některých scénách až příliš bije do očí, že druhá postava je jen neživým nástrojem přihrávajícím Gervaisovi na monolog, jež právě potřebuje podat, a pak je to opravdu jen výpravnou verzí stand-upu, kde by komik měnil hlasy. Nad tuto úroveň seriál ale přeci jen povyšují charakterový vývoj a poselství v závěru (o tom ještě dále).

Málem jsem chtěl napsat, že After Life vlastně nikdy nejde příliš daleko za čáru, jenže to není tak docela pravda, kdyby nic jiného, tak jedna dějová linka vygraduje poměrně drsně. Jen to celé zase tak extrémně nepůsobí, protože Tonyho nikdy naplno nezasáhnou následky jeho chování. Někdy se Tony chová opravdu hodně nehezky, někdy jeho promluvy šustí papírem (viz postřehy o stand-upu výše), od zjednodušení v monstrum anebo figurku jej ale zachraňuje jednak několik emocionálních (dobře odehraných) scén a jednak nahrávky s jeho ženou, které si pouští a které připomínají, kým byl předtím. Rozsah šesti půlhodinových dílů je pro daný materiál tak akorát. After Life by se dalo sestříhat i do filmu, ale rozdělené do epizod každopádně funguje lépe.

Nechci spoilerovat, ale Tony nakonec pochopí to, co by měl, a skončí to tak, jak by vás po přečtení premisy asi napadlo. Gervaisovi se velmi pravděpodobně podařilo natočit přesně to, co chtěl, což ostatně potvrzuje i jeho prohlášení, že je After Life jeho dokonce nejlepším dílem. Problém je, že seriál vlastně není až tak vtipný a ani neříká nic objevného, nijak zvlášť objevným způsobem.