Zatímco v kinech letos dominuje spisovatel Stephen King, televizní obrazovky ovládla díla autorky Margaret Atwood. Po Emmy ověnčeném Příběhu služebnice tu tak máme další výlet do depresivního světa ženské psychiky, tentokrát založeném na reálných událostech z roku 1843, kdy služebnou Grace Marks odsoudili za vraždu svého pána Thomase Kinneara. O deset let později ale pár lidí překvapivě váhá, jestli to bylo zaslouženě, a jestli náhodou si ubohá dívka nevytrpěla už dost. A stejně jako Příběh služebnice, ani tahle novinka mě nijak zvlášť nenadchla.

Možná je to tím, že už jsem pomalejšími seriálovými počiny přehlcen, nebo za to může současný svět, kdy mi ublížená perspektiva ženy vlastně nepřipadá ničím zvláštní, nespravedlnost už mě nedokáže šokovat, příběhy se slévají a prožitek mizí. 

Anebo to zkrátka nemá takový tah na branku, jaký byste podle trailerů čekali. Postava Grace (Sarah Gadon) ve svém vyprávění tu a tam umí pohltit a první epizoda asi na dvou místech úspěšně vtáhne do jejího utrpení. Pořád byste ale tak nějak chtěli vidět víc. Ať už je to samotný proces, při němž byla Grace odsouzena, nebo vražda, která stojí ve středu toho všeho a ke které se vracíme jen velmi zřídka. A když už z ní navíc dostaneme nějaké ty střípky informací, většinou působí dost chaoticky a není při nich čeho chytit. Nicméně fajn, tenhle nevýrazný start se dá pilotu pořád tak nějak odpustit - jenže ona ani hlavní hrdinka není zdaleka tolik ďábelská, aby u mě vzbuzovala nějaké emoce. A to už je špatně.

Vedlejší postavy s výjimkou vyslýchajícího doktora (Edward Holcroft) tu prakticky nemají žádný prostor a děj se tak soustředí primárně na Grace, o to víc tedy zamrzí, když ani na konci první epizody o jejím životě nevíte krom faktu, že jí bylo ubližováno, vůbec nic. Je to škoda, ale po odzývaném pilotu Příběhu služebnice mě to fakt nepřekvapuje. A to ani s Netflixem za zády a tudíž naprosto skvělou výpravou a v podstatě filmovou režií.

Asi už vám došlo, že tu na čtyřech řádcích popisuji něco, co by se úplně v klidu dalo shrnout do jediné věty: Je to nuda. Ale to bych zase byl moc přísný. Jak říkám, má to své momenty a klidně bych se vsadil, že někde dál, v pátém či šestém dílu, to možná i strhne. Řemeslně tomu taktéž nemám co vytknout, ve finále to tak může být čistě o jen o vašich preferencích. Jestli vás berou depresivní dobová dramata s vraždou uvnitř a morálními dilematy okolo, tak si dávejte bacha, abyste nenaletěli tak jak já. Všechno tady sice svým způsobem je, jenom toho je výrazně míň, než byste si přáli.