Žijeme ve zvláštní době. Dnes je v módě při prvním náznaku prosazování rovnocenných práv, nebo třeba jen pracovních příležitostí pro filmové herce a herečky, volat po politické korektnosti. Podle některých zkrátka neexistuje případ, kdy by si lidé mohli přát dejme tomu asijského herce v roli amerického kovboje z jiného důvodu, než aby se film stal dostatečně politicky korektním a tudíž fér vůči menšinám. Nemůže to být proto, že se herec do role hodí. Že jeho casting souvisí s tím, že byl prostě lepší, jak ostatní. Že lidi zodpovědné za jeho obsazení prostě zajímala jeho barva kůže a původ méně, jak jeho talent.

Snímek All the Way vypráví o něčem podobném. Akorát důležitějším. Mnohem důležitějším. Vypráví totiž o počátku skutečné politické korekce, ve smyslu nápravy, jako takové. Protože věřte tomu nebo ne, lidstvo má za těch pár desítek tisíc let co je na světě na svědomí pár ne zrovna hezkých věcí a otroctví, potlačování lidských práv nebo jen utlačování menšin rozhodně patří na seznam těch, které stojí za to napravovat.

22. listopadu, 1963. James Franco nedokázal zabránit atentátu na prezidenta a tak byl JFK zavražděn. Národ pláče a Bílého domu se ujímá Lyndon B. Johnson. Prezident náhody. Tak si ho budou pamatovat. Tedy alespoň takové jsou jeho pocity, když přijímá svůj nový úrad.
V hl. roli televizního snímku All the Way z produkce HBO (která nás pravidelně nezásobuje pouze vynikajícími seriály, ale také prvotřídními filmy) tentokrát dostal svou šanci zazářit herec Bryan Cranston (Breaking Bad, Trumbo) a ty z vás, kteří už s jeho prací měli tu čest asi nepřekvapí, že i tady si to naprosto s přehledem podává. Vlastně nebýt scénáře, který tlačí do popředí ještě Anthonyho „Falcona“ Mackie v roli Martina Luthera Kinga a spolu s nimi taky kupu dalších, politicky a morálně komplikovaných a přesně obsazených postav, kradl by si Cranston film opět sám pro sebe.

Jakoby to ale režisér Jay Roach předpovídal (koneckonců pracoval s Cranstonem už na Trumbovi) a tak nějak věděl, že tentokrát bude samotný příběh přece jenom důležitější, než postava, která ho vypráví. A tak nám spíš než dojemné proslovy a pamětihodné citáty nabízí dokonalé rekonstrukce historických událostí, přesně v tom podání, v jakém se doopravdy udály. A to samotné by mnohdy stačilo. Jenže tohle období si ale přímo křičí o víc. A tak je divákům nabídnut i věrohodný pohled do situací, které jen tak zrekonstruovat nešly. Jsme svědky rozhovorů, které probíhaly exkluzivně za zavřenými dveřmi. Telefonátů, které se nikdy „nestaly.“ Politických manévrů, ke kterým asi někde v pozadí došlo, ale dokázat je by bylo nemožné. Díky tomu z filmu vyzařuje nejen jistá autenticita, ale zároveň i příslib „filmového“ děje, ve kterém se může kdykoliv stát cokoliv. A to s vámi pak otřese.

Logicky k takovým momentům dochází a nepřekvapivě je řadím mezi to nejlepší na celém filmu. Ne snad proto, že by byly nejlidštější, takových je tu plno a nemá cenu zakrývat, že jsem při nich několikrát šel tzv. do kolen. Téma lidských práv a vůbec, celého občanského hnutí okolo MLK v období po Kennedym je samo o sobě tak silné, že bych se vůbec nedivil, kdyby vyvolávalo podobně silné pocity v mnoha dalších. Nicméně podobných momentů jsem si při sledování vážil nejvíc, právě proto, že přicházely přirozeně. Budovaly se. Vedly k nim širší události a při tak nízké stopáži dvou hodin jsem se několikrát vyloženě divil, jak se to sakra tvůrcům povedlo tam všechno nacpat a zároveň poskládat tak, aby v tom divák neměl zmatek a naopak mohl celým obdobím spolu s hlavní postavou prezidenta Johnsona organicky prostupovat a při tom jásat nad kdejakou maličkostí. Kdejakým detailem.

Film jako takový si po technické stránce nic nezadá s filmovou konkurencí, na to už jsme ale od HBO tak nějak zvyklí, tudíž tady na nikoho nečeká nic nového. Z hlediska žánru je tak asi podstatné především to herectví a také scénář, přičemž v obou aspektech lze filmu vytknout jen máloco a nejspíš ani to ne. Když ale dojde na porovnání s dalšímy biografiemi, těch pár let filmové historie nás naučilo, že lze podobné filmy přece jen pojmout různými způsoby a třeba takový loňský Steve Jobs byl tak nezapomenutelným zážitkem, že i tak kvalitní snímek, jako je All the Way, vedle něj zkrátka nemá šanci obstát. A podobných příkladů bych určitě ještě pár našel, kdybych chtěl. Ale bylo by jich málo a ten rozdíl by byl minimální. Pokud tedy můžete prostředí americké politiky (tak jako já), jste fanoušky Bryana Cranstona (tak jako já), libujete si v životopisných snímcích všeho druhu (tak jako já) a 60. léta v Americe vám přijdou jako neskutečně důležité období lidské historie, které stojí za to si připomenout, obzvlášť dnes (tak jako mně), pak je mé hodnocení asi pro vás. Jinak přidávejte nebo ubírejte dle libosti.