První řadu Amerických bohů máme za sebou a přinášíme náležitě velkou makrorecenzi. Napříč redakcí se u této adaptace Gaimanova románu neshodneme skoro na ničem, tak už bez dalších průtahů, jdeme na to. A v diskuzi nám dejte vědět jak to vidíte vy :)

Jak to vidí do_Od:

Řekněte své modlitby, v tomhle světě totiž budou vyslyšeny! Už jsem to asi zmiňoval u jednoho z recapů, ale tak aspoň pro opáčko, knižní předlohu od Neila Gaimana považuji za svatou a poté, jak dopadla seriálová adaptace Lucifera (další předloha, se kterou je Gaiman úzce spojen) jsem se fakt bál, že na tom Bohové budou stejně, ne-li hůř. Starz totiž není HBO a Bryan Fuller se mi u Hannibala začal hodně rychle přejídat, ať už se bavíme o natahování děje, nebo o jeho přepáleném vizuálním vnímání. První trailery ale vypadaly slibně, casting mě pro jistotu rovnou uchvátil (váhal jsem jen u Stína, ten však přesvědčil už v pilotní epizodě) a reakce zahraničních novinářů mě naplňovaly nadějí, že to tentokrát vážně klaplo. Jak se na to dívám teď, když je první řada za námi?

Na rozdíl od zbytku redakce vyjímaje Sama vlastně docela dobře. Není to taková pecka, jakou jsem si možná přál a rozhodně nemůžu říct, že bych se bavil u všech viděných epizod, celek jako takový ale funguje doposud báječně a byť bych rád viděl první řadu ještě o pár dílů delší (aspoň těch deset, druhá sezóna naštěstí tohle napraví) a možná místy přímočařejší (sedmý díl byl až strašidelně nevyrovaný, s finální pointou, která mi vůbec nesedla), po všech dalších stránkách je to ale spokojenost. Začátek byl jako vytažený z knížky, paradoxně nejvíc jsem se ale bavil při věcech, které se předlohy tak úplně nedržely. Například čtvrtá epizoda čistě o Lauře Moon (mimochodem kandidátka na seriálový charakter roku), nebo šestá s vidlákovem a variací na americkou NRA. Tomu seriálu se zkrátka nedají zapřít silné, až takřka geniální momenty, stejně tak se ale na druhé straně občas topí v bizáru a skoro až sebeparodii. V podstatě je to test divácké odolnosti a taky míry, kam až jste schopní vnímat podobný formát jako "styl", a kdy se pro vás stává jen nepřehlednou smrští pseudoartových výjevů bez hlavy a paty.

Mně osobně tohle pojetí zkrátka zase až tolik nevadí, byť přiznávám, že kniha na mě ani v pozdějších fázích nikdy nepůsobila takhle... explicitně, barevně a rozviklane. Veškerá magie, veškeré nepřirozenosti, které tím světem proudily, byly na papíře tak nějak subtilnější. Těšil jsem se, že se seriál bude tohohle aspektu držet, zároveň mě ale dost baví i tahle alternativní cesta. A to přes všechny ty slabší části, kterými jsem se musel prokousávat. Když to srovnám, tak je to zkrátka pořád o míle zábavnější a celkově lepší jak loňský Preacher, nebo jak ten ušmudlaný pán Pekla od stanice FOX. Objektivně a týden po týdnu bych asi byl na šesti, jakožto fanda knížky a taky díky dvěma docela pohodlným maratonům jsem ale po finále ještě o něco veselejší. (7/10) 

Jak to vidí Spooner:

Tak takhle ne, Bryane. Stejně jako u zbytku redakce, také pro mě je knížka Američtí bohové z pera Neila Gaimana poměrně srdeční záležitostí. Do zpracování dosti osobitého Bryana Fullera jsem po jeho Hannibalovi proto vkládal hodně velké naděje. On ovšem naprosto selhal a připravil mi jednu z největších seriálových kocovin posledních let. Fuller totiž nejen, že prakticky vykrádá sám sebe a jen kopíruje (minimálně audiovizuálně) Hannibalův styl, ale navíc selhává i v samotném vyprávění. Tajemné a soustředěné Gaimanovo vyprávění se tu pod Fullerovým vedením mění v roztříštěnou smršť scének, které vůbec nedrží pohromadě, jsou neskutečně natahovány a z dějového hlediska se v nich většinu času vlastně ani nic zajímavého či zásadního neděje. 

Atmosféru knížky pak neviděl seriál ani z rychlíku a je to vlastně tak neskutečně chladné a odosobněné, že vám už po pár epizodách bude jedno, co že se to tam vůbec děje. A to celé ve Fullerově již typické vizuální onanii a psycho stylu, v němž chce autor v každém druhé scéně tak okatě přesvědčit diváky o své originalitě a osobitosti, až vám ty jeho zpomalovačky a rádoby tajemné dialogy za chvíli začnou lézt krkem. Tvůrci navíc nejen, že asi zklamou značnou část knižních fandů, ale selhávají i v oslovení předlohou nepolíbených diváků. Ty totiž nejen, že bude většinou štvát fakt, že se tu toho v podstatě moc nestane, ale také nebudou mít zhruba do poloviny série tušení, o co že tu vlastně jde a na co že se to sakra koukají. A ne každý bude mít na scenáristické rozkrývání karet dostatek trpělivosti. Což je vzhledem k velkým ambicím seriálu dost problém.

Fullerovo selhání mě pak štve nejen kvůli boží předloze, ale také kvůli skvělému obsazení, v němž se tvůrci opravdu trefili do černého. Že tu bude Ian McShane absolutně vládnout, samozřejmě není žádné překvapení. O to se postaral spíše Ricky Whittle, z něhož se vyklubal i přes mojí počáteční nedůvěru nečekaný sympaťák, ale zejména svým zvrhlým způsobem nečekaně sexy Emily Browning, která se konečně dostala pořádně lahůdkové role. Její Laura je totiž ve výsledku nejlépe napsanou i zahranou postavou celého seriálu. Také vedlejší roličky v čele s Pablo Schreiberem a Crispinem Gloverem jedou na sto procent. Jen je škoda, že tu někteří z nich nemají dostatek prostoru. A že se celé povedené obsazení muselo utopit v tomto artovém sebezahleděném bordelu, jenž sice v některých scénách dokáže být správně “gaimanovský“, jako celek ovšem seriál vůbec nedrží pohromadě a neuspokojí jak nadšené čtenáře, tak ani běžné diváky. Pro mne dosavadní zklamání roku srovnatelné s loňským Preacherem. (5/10)

Jak to vidí Sam.Vimes:

Z některých vět v předchozích odstavcích mám pocit, že jsem snad viděl jiný seriál a četl jinou knihu. „Pseudoart, sebeparodie nebo vizuální samoúčelnost“, to jsem viděl tak akorát ve znělce (která se mi tedy do vkusu netrefila), v seriálu samotném ovšem nikoliv. Úplně bez výhradně nadšený ovšem i tak nejsem, díky předloze měli Američtí bohové potenciál na desítkovou záležitost a tou jejich první řada není. Nejdříve tedy k těm negativům: jednak by sérii slušelo víc epizod, při tomto stylu vyprávění, který jde více do šířky než dopředu, je osm málo. A jednak asi polovina soundtracku, protože zatímco u vizuálu je Fullerův vklad ještě v pořádku, některé ty psychedelicky jazzové melodie už neměly v atmosféře předlohy žádnou oporu. Tím ale mé výtky končí.

Kdybych chtěl být kousavý, děj těch osmi epizod bych klidně mohl shrnout jako „Stín a pan Středa jdou na několik návštěv a pak je konec“. Jenže rozmáchlá a košatá je i předloha, se svými kapitolami Příchody do Ameriky nebo jedním z Gaimanových oblíbených témat „příběhů o vyprávění příběhů.“ A je moc dobře, že tohle adaptace ctí a ještě rozvádí, viz třeba některé pasáže s Laurou. Tady by opravdu byla velká škoda předlohu osekat na dřeň a jen narychlo odvyprávět ty zásadní zvraty.

Byl jsem zklamaný, když projekt neuspěl u HBO, Starz je ale nakonec výbornou náhradou. Kromě špičkových produkčních hodnot jsem rád taky za skutečně dospělý přístup, jaký si předloha zaslouží. U spousty i kabelovkových seriálů mívám pocit, že vidím nepřirozené cenzorské hranice. Američtí bohové ale bez rozpaků ukážou i řeknou vše, co potřebují, ať už jde o krev, nahé ženy i muže nebo mrtvoly na pitevně.

Jestli se na něčem shodneme i se zklamanými, je to vynikající casting. Asi netřeba znovu vyzdvihovat Iana McShanea, jaké velké trefy se ukázala i jména, nad nimiž při oznámení visel malý otazník, jako Ricky Whittle v hlavní roli. Laura a Sweeney tvoří asi nejzábavnější duo seriálového roku, Gillian Anderson (Media) by za svého Bowieho a Marilyn měla dostat nějakou cenu a pochvalu si zaslouží i démonický Crispin Glover jako Mr. World a přesně spratkovitý Bruce Langley jako Technical Boy. Tenhle mix staré i nové mytologie, audiovizuálních hrátek a působivých i černohumorných scén jsem si zkrátka hodně užil. Druhé série se nemůžu dočkat. (8/10)

Jak to vidí Mr. Hlad: 

Já vlastně moc nevím. Když jsem se bavil se Samem před osmým dílem, říkal jsem mu, že mě to baví, jak se to pomalu rozjíždí a jsem zvědavý na další díly. Když mi ale vysvětlil, že osmička je poslední epizoda první řady, trochu mě to rozhodilo. Ten seriál mě baví sledovat, ale vždycky se nutím do toho, abych se na něj začal koukat. Audiovizuálně je to strašlivá žranice (až na znělku, která mě vytáčí a je moc dlouhá), líbí se mi nový a neokoukaný svět, nekompromisnost a fakt, že to v každém díle umí překvapit. Ale neskutečně mě irituje, s jakým klidem hrdinové přijímají fakta, z nichž by se většina lidí na místě podělala. Když si Ian McShane řekne, že si bude říkat Středa, protože je Středa, tak to ještě beru. Když se Stín přestane po krátkém dialogu zabývat tím, že ho málem zlynčovaly bytosti, které byly všechno možné, jen lidi, tak už jsem z toho byl nervózní. A po tom, s jakým klidem bral to, že ho chce Peter Stormare umlátit kladivem, už mě to vyloženě štvalo. Ten seriál je zajímavý. Bohužel spíš zajímavý než dobrý. Ale pokud se v druhé řadě tvůrci sakra rychle nevykašlou na přístup „prostě se to tak děje, deal with it“, nevím, jestli budu mít vůli na to koukat dál. (7/10)