Na úvod malá citace rázného slovenského bači dura, který si jako tradičně nebere servítky, a Anděle v Americe popisuje následující výrokem: "Banda židovských a mormonských buzíkov a frustrovaných ženských na seba kričí, zdochýna na AIDS, halucinuje, pácha samovraždy a popri tom neustále zdĺhavo drísta o zhubnosti rasizmu a pravicovej politiky. Proste definícia intelektuálneho shitu ;-)." Mormoni, gayové, nemocní na AIDS, frustrované padesátky, pravicoví politici a rasisté mezi námi možná zatínají pěst, ale je to pravda. O tomhle - a mnoha jiných tématech - Andělé skutečně jsou. Jakkoli jsou durovy filmové chutě úplně někde jinde, uznal kvalitu a přišpendlil HBO sérii alespoň čtyři hvězdičky (8/10).

Uznávám, že Andělé se nesledují právě snadno. Jednak si v nich jen těžko budete hledat postavu, která je alespoň jednou nohou v demografickém mainstreamu. Za druhé tenhle seriál dost vyzývavě staví na odiv fakt, že je výsostně intelektuálský, a tudíž jen pro některé. I pro zkušeného televizního harcovníka je někdy dost náročné prokousat se vším tím teologizováním, různými vizemi o konci světa, narážkami na americkou politickou scénu 80. let, právní systém, historii filmu, pochytit slang a především se nechat strhnout proudem slov, jež vytvářejí neuvěřitelně košatá souvětí. Jednotlivé scény jsou jen zřídka potěchou pro oko, jako spíš pro ucho - kromě divokých vizí stále někdo někde sedí, leží nebo stojí a mluví, až se mu od pusy kouří. Většinou ve stylu jeden na jednoho a vytrvale svému partnerovi vykecává díru do hlavy. Přitom vám na sebe požaluje úplně všechno. Většinou i to, co vás v danou chvíli vlastně vůbec nezajímá, a nejednou si možná pomyslíte: "Proč raději nemlčí?" Pod všemi těmi litaniemi samozřejmě nemůžete přeslechnout vrzání divadelních prken. Na druhou stranu to skoro nikdy není nuda, byť jsou některé epizody trochu slabší a děj dost stojí na místě. Mně takové přišly třetí a čtvrtá.

Teatrálnost až hysterie v gestech, emocích a slovech je samozřejmě záměr. Hra. A buď na ní přistoupíte, nebo ne. Pokud ano, přestane vám vadit, že skoro každý z herců představuje alespoň tři postavy (nejvíce weirdo kreace je Meryl Streep jako stařičký brooklynský rabín) a že si tvůrci s některými detaily nedělali těžkou hlavu. Po ulicích např. jezdí zcela současná auta a  nenarazíme ani na typicky natupírované účesy amerických dam druhé poloviny 80. let, jak je známe z dobových filmů. Pokud se u prvního dílu nenaladíte, sbohem, uvidíme se u jiného seriálu. Stejně jako na divadle se tvůrci nesoustředí na "pravdivost kontextu a kulis scény," ale spíše na pravdivost ve vyjádření emocí. Ty vás místy dokážou doslova zavalit a pokud jste právě na tohle citlíví, rozeznít ve vás spoustu pocitů. Netvrdím, že vždycky příjemných. Spíš naopak. Někdy se budete brodit v kalu postav i v tom vlastním. Takže pozor. Co z Andělů dělá opravdu mimořádnou záležitost, je schopnost hrát v jedné scéně na dvou rovinách. Někdy je scéna vnějšně drastická, ale zároveň cítíte velkou ironii, odstup a škodolibost tvůrců, kteří to postavám chtějí nandat. Pod tím však nezřídka narazíte na další, velmi vážnou vrstvu, kdy se dozvídáte "to opravdu podstatné."   

Těžko se o tom píše, prostě se to musí vidět a "ve výhni" první epizody zjistit, zda je to váš šálek. Pokud vás přímočarost a doslovnost nudí, Andělé v Americe vás nezklamou.