Má vůbec cenu pouštět dnes do televize seriál, v němž se mladá idealistická dívka přistěhuje do New Yorku, aby začala nový život? Nejotřepanější zápletka amerických filmů „pro děvčata“ (sem samozřejmě počítáme i veškeré taneční fláky z ranku Let’s Dance), jen několikrát ozvláštňována, skýtá ten nejprostší koncept, sežvýkaný a poté vyvržený pod něčím, co bychom mohli nazvat klišé. I nový sitcom s poněkud krkolomným názvem (aneb proč tak zdlouhavě, když se původ názvu dozvíme hned v pilotu?) není výjimkou.

Mladá June se přistěhuje do New Yorku, ale záhy zjišťuje, že vše není tak růžové, jak si naplánovala ve svém deníčku. Banka, ve které měla pracovat, zkrachovala a chudák holka se ocitá na ulici. Druhým krokem po nalezení záložní práce v kavárně je, že si musí sehnat bydlení – po úmorném sledu schůzek se jí zalíbí byt u dívky jménem Chloe. Vše vypadá docela dobře, dokud nezjistí, že nová spolubydlící se chová trochu jinak, než očekávala. Chloe má totiž ráda večírky, nezávazný sex, drogy a zkrátka tvoří k naivní June úplný protipól. Ústřední otázkou tedy je, jak ty dvě vydrží pod jednou střechou?

Z tohoto stereotypního námětu bude nejspíš čerpat celý seriál, což lze vypozorovat i z první epizody, kde se objevují dva druhy vtipů – nemusím snad ani zdůrazňovat jaké. „Černobílé“ pojetí zábavy je dost prvoplánové a příliš nevychází, není totiž jasné, co chce seriál být – jestli nějakou absurdní řachandou, nebo jakýmsi odlehčeným pohledem na život ve Velkém Jablku očima ženy, jakým byl například Sex ve městě. V obou případech z pilotu číší zoufalost a neschopnost tvůrců přijít s něčím novým nebo alespoň zábavným. Je tu jen sitcomová rutinou, která recykluje stokrát ohranou šablonu.

Ani castingově to není kdovíjaká sláva. Dreama Walker jako June je další blonďatý diblík říkající „Oh my god“ v každé druhé větě, divoká Chloe v podání Krysten Ritter (fanoušci Perníkového táty si jistě vzpomenou) je zase stereotypní fiflena, která samoúčelně dělá neplechu. Samozřejmostí je, že si k těmto únavným a stereotypním postavám nevypěstujete žádné sympatie, jen mírný odpor (mám pocit, že s přibývajícími díly se bude zvětšovat). Tohle totiž není žádná Max a Caroline. Jasně nejhorší rolí je postava obrýlené korejské neurotické sousedky, která jakoby vypadla z Gilmorových děvčat. Brr. Přece jeden klad ten seriál ale má – tím je James Van Der Beek, který hraje sám sebe a dělá si ze sebe celou dobu srandu. Sebeironická role je totiž asi tím jediným, co kdysi slavnému herci z Dawsonova světa nyní v zábavním průmyslu ještě zbylo.

Don't Trust the B---- in Apartment 23 zkrátka zatím vypadá na šablonovitou nudu než na pokračovatele 2 Broke Girls. Pokud vám však nevadí schematický scénář, zoufale nevtipný humor a nesympatické postavy, je to seriál přesně pro vás. Tak se na něj alespoň těch pár dílů dívejte, protože mám takové tušení, že jeho životnost na televizních obrazovkách bude hodně krátká.

P.S. Zmínil jsem už otravnou znělku?