Stanice BBC velmi ráda koketuje se ženami. V Británii totiž moc dobře ví, že televizní publikum netvoří jen mužská část osazenstva. Jednou za čas se tak nad odpoledním čajem v kanceláři sejdou ty nejlepší mozky zkušené BBC One a domluví se nový projekt, který by měl co říci fanynkám třebas Jane Austenové. Nejde se na to ale jako u nás: žádné Obchoďáky, Ulice, nebo Růžové zahrady – ne. Zdejší tvorbě nechybí důvtip a ambice.

Minisérie Birdsong, rozdělená do dvou dílů po cca devadesáti minutách, je adaptací románu talentovaného Sebastiana Faulkse. To je člověk, z jehož pera se zrodila například skvělá Charlotte Gray (2001) s výnikajicí Cate Blanchett v hlavní roli. Za sebe dnes musím bohužel konstatovat, že jeho další, téměř dvacet let staré dílo, mělo raději zůstat v původní papírové formě. Televizní Birdsong – poprvé naladitelný zkraje roku (reprízy jsou) – je zcela očividně artiklem, cíleným výhradně na naše křehčí polovičky. Pojďme se ale vynasnažit nezabít kritickou objektivitu chlapskou subjektivitou.

První světová válka zmařila mnoho životů. A nepočítaly se mezi ně jen ty, které vyhasly v krutých bojích na bitevním poli či v prašných zákopech. Zdevastová psychika stála mnohdy zdravý život také rodiny vojáků a osoby jim blízké, jenž na své milované čekaly v klidu a bezpečí domova. Právě o tom líbivě zpracovaný Birdsong je. O odloučení, samotě, čekání a naději. A o vzpomínkách. Mnoha, mnoha vzpomínkách – tolik flashbacků snad neměla ani první řada Ztracených. Osudy zamilovaného Stephena Wraysforda a prchlivé a tajemné Isabelle, spolu s vedlejšími liniemi několika bojovníků za svobodu, toho mají hodně co na vysvětlení.

Nudnější děj je v rozporu s jinak precizní režií.

Naneštěstí se však jedná o vysvětlování značně nudné a absolutně nezáživné. Přitom režie by tomu nenapovídala, stejně tak jako úchvatná práce s kamerou či profesionální kus práce odvedený ve střižně. Všechno dohromady jako by ale zplácali unavení pejsek s kočičkou. Znění válečných bubnů dirigoval Philip Martin, kterého možná znáte jako tvůrce excelentní poirotské Vraždy v Orient-expresu. Pod sebou měl mladičkého Ediieho Redmaynea aka Wraysforda z Černé smrti (fantasy se Seanem Beanem) – který se cobydup mihne i v nových Les Misérables – a sličnou Clémence Poésy aka Isabelle, což není nikdo jiný než Fleur Delacour z filmového Harryho Pottera. Dále se objeví ostřílený sympaťák Matthew Goode (Watchmen), kudrnáč Richard Madden (Robb ze Hry o Trůny) a další.

Ani by tolik nevadilo, že děj představuje na první pohled unylá nit vyprávění zdeptaných, vystrašených vojáků z černobílého prostředí smrtí čpících zákopů, v kombinaci s růžovou romancí z letního sídla ve Francii, kde se pár sbližuje. Když se k tomu ale přidá nepochopitelná snaha jakkoliv experimentovat se scénářem či spíše původním románem (nečetl jsem), je zle. Celé dílo potom v konečném důsledku spíše než ambiciózní minisérii připomíná roztahaný festivalový snímek plný prázdných dialogů, útrpně dlouhých nic neříkajících pohledů, a zbytečných záběrů. V závěru se nelze vyhnout pocitu, že to celé mohlo mít klidně dvakrát kratší stopáž. Čemuž nahrává na smeč také hudba – stále stejné tóny klavírního soundtracku se v první části dají jakž takž překousnout, ale později... ne. Invence vzala roha.

Birdsong rozhodně není nijak extra špatný film a není to ani vyložený propadák. Jen se v něm sešlo příliš mnoho poklidného televizního feelingu na místech, kde se měla o slovo přihlásit spíše svižná akce a důraznější práce s charaktery a emocemi. BBC to nicméně určitě nevzdá, naděje v lepší zítřky umírá poslední.