Elena Michaels je na první pohled typická nudná Kanaďanka z vyšší vrstvy. Pracuje jako fotografka, pojídá dortíky v nóbl restauracích a kdykoliv to na ni přijde, užívá si zdravého sexu se svým novým přítelem. Až do prvního úplňkového dne, kdy se nedobrovolně odevzdává své lykantropii a po lesích, coby jediná vlkodlačice na světě, loví divokou zvěř. Přesto se jí tato obtíž daří držet v tajnosti a mimo její osobní život. Tedy minimálně do chvíle, než je v jejím rodném městečku spáchána bestiální vražda. Vlkodlačí klan ji proto volá zpět, aby společnými silami dopadli neznámého vraha, který porušil odvěký kodex a ohrozil jejich tajné identity. (Tohle bude asi to nejserióznější shrnutí děje, na jaké kdy narazíte – pozn. red.)

Minulý týden jsem lamentoval nad tím, jak jsou pilotní Killer Women tím prozatím nejhorším, co nám letošní mid-season přinesla. To jsem ovšem netušil, že ten opravdový šmejd mě teprve čeká. Znáte ten pocit, když vám samovolně začne těkat pravá noha, čelo spadne do dlaní a ústa propadnou v prapodivnou grimasu? Tak přesně tenhle pocit a těchhle spontánních tělesných reakcí jsem si užíval po celých pětačtyřicet minut sledování Bitten, adaptace prvního románu populární mládežnické série Women of the Otherworld.

Že se budete kousat nudou, je to nejmenší, co vám při sledování Bitten hrozí.Jak je vidno už z pilotní epizody, tvůrci se snažili z onoho knižního přiživenství na populistických paranormálních romancích přenést veškeré motivy a kvality, předpokládáme li, alespoň na malou, nepatrnou chvilku, že nějaké opravdu existují, a vtěsnat je vedle sebe. Všechny. Bez ladu a skladu. Výsledkem je nesoudržná změť nesmyslných segmentů, hotový dramaturgický bordel, který nezvládá souvisle odvyprávět primitivní příběh a vrší na sebe jednu scénáristickou díru vedle druhé. Takto vykonstruovaný zmetek nedokáže rozvinout žádný vnitřní konflikt či dramatické situace a líně se přesouvá od něčeho k ničemu, což způsobuje, že se divák může akorát tak ukousat nudou.

Nic na tom nemění ani urputná snaha jít proti zavedeným konvencím amerických seriálů a vtisknout Bitten dospělejší perspektivu, protože veškeré úsilí se střetává s totožným selháním, pramenícím ze zoufalých a fádně napsaných postav, a budí pouze dojem naivní představy náctiletého individua o životě dospělých.  Nemalou měrou k tomu přispívají také veskrze nesympatičtí herci, s Laurou Vandervoort v čele, kteří jenom afektovaně plní předepsané úkony, udržují si totožné syntetické výrazy v průběhu celé epizody a mění se v digitální nechutnosti jen vzdáleně připomínající vlky, natož pak vlkodlaky.

Paradoxně tím zdaleka nejděsivějším zůstává jindy to největší lákadlo, tedy samotné sexuální scény, které v područí prvoplánově kýčovité tvůrčí snahy o kontroverzi společně s laxní režií a opravdu příšernou střihovou skladbou vzbuzují pocit naprosté asexuality. Odcizit a devalvovat něco tak přirozeného, jako je nahé ženské tělo, klobouk dolů, to chce opravdový talent. A definitivním bonmotem tohohle nevkusného braku je laciný výkřik v podobě příměru lykantropické pudovosti k Jungově výkladu psychoanalýzy. Ani v těch nejdivočejších snech si nedovedu představit, kam tohle může směřovat. Nezlobte se na mě, ale tohle opravdu ne!