Když se řekne filmový pirát, většina z vás si představí zmalovanýho Deppa. Zženštilýho magora zubícího se z etikety minerální vody Aquila, mluvícího hlasem Jakuba Saice, pohrobka filmové série, kterou snad nikdo nemá rád. Ani já. Je nudná, nevtipná, vyčerpaná a mít Jiří Vyvadil doložené pirátské předky, pravděpodobně by svolával demonstraci proti Hollywoodu. A já bych tam býval byl přišel, na sobě papírovou podobiznu Ioana Gruffudda a transparent "SMRT PIRÁTŮM V SOUČASNÉ POPKULTUŘE".

Jenomže pak jsem viděl druhou řadu Black Sails a převléknul jsem kabát.

První série tohoto projektu televize Starz byla rozpačitě divná. Loňských osm hodinových epizod by se mi podařilo vtěsnat do jednoho odstavce a ještě by mi zbylo místo. Takže asi takhle: Kapitán Flint (Toby Stephens) si dělá zálusk na pořádný poklad. Jenomže je zároveň i trochu nevýrazný podivín a na své cestě mu do kapitánských záležitostí sem tam brblá jeho vlastní posádka. A když už jsou na něj naštvaní snad úplně všichni, kýžené zlato se konečně najde. Paralelně s Flintem pak koexistuje linka o pirátském přístavu Nassau, kde se o atraktivní kšeftování s lupem stará nekřehká blondýnka Eleanor Guthrie (Hannah New). Třetí housle pak třímá kapitán Charles Vane (Zach McGowan), co vypadá jako Indián, dělá drsné věci a tváří se tajemně.

Zápory první řady jsou zřejmé. Vcelku houby se v ní stane, postavy jsou vám imrvére ukradené a drama nefunguje v podstatě vůbec. Výhody? Perfektní vizuál a opravdu velmi, velmi nadprůměrné dialogy.

To, co se stane během první série Black Sails, by se ve dvojce odehrálo zhruba tak v jedné epizodě. Vážně jo. Zatímco první řada by snesla označení nudná, nezajímavá, odloženíhodná kvalita, dvojka se vedením příběhu, akcí a kompaktností rovná seriálové extralize. Autorům se povedl neobyčejný majstrštyk. Navázat na průměrně vystavěný příběh a povýšit ho do jiné kategorie. Markantní rozdíl je znát především v postavách. Zatímco v první sérii mě nezajímal v podstatě nikdo, na konci druhé mám hned několik oblíbenců, s kterými bych si dovedl představit vlastní spin-off. Flint se z tajemného pablba stal záhadným klaďasem, John Silver z umašťeného podržtašky postavou výrazně hýbající dějem, Vane zase dokonale vyváženou kombinací kladného a záporného hrdiny. A to jsou všechno úctyhodné proměny. Autorům se navíc nejenže podařilo vyrobit silné charaktery. Ono se jim zároveň povedlo je vyformovat tak, aby ani jedna z nich nebyla vyloženě kladná ani záporná. Žádný hodňouš Jon Snow s dojímavým obočím ve tvaru sportovního bumerangu, kterému byste měli fandit tak nějak ze zásady. Ale řada zajímavých postav, z nichž si lze vybírat.

Tu famózní odlišnost od průměrné první řady k výborné druhé však nesymbolizují postavy Flinta, Silvera nebo Vanea. Ti už byli přeci jen výrazní i předtím, jen jim kdosi velmi šikovný dodal potřebné sympatie. To postava Rackhama (Toby Schmitz), který by se rád stal kapitánem, ale nemá na to, ta mě v první řadě vyloženě lezla na nervy. V té druhé se však stala zcela nečekaně mojí nejoblíbenější, a scéna, kdy vyjednává se zkušenějším pirátem o dělení lupu, je pro mě DRAMATICKÝM VRCHOLEM DRUHÉ ŘADY. A tím pádem i celého dosavadního Black Sails.

Jona Snowa a Hru o trůny jsem v recenzi nezmínil jen tak náhodou. Podobnost konceptu, vyprávění a jistých dramatických postupů je zde víc než zřejmá. V Black Sails je namísto rodů několik různých posádek. Jedna se zkušeným kapitánem, druhá s drsným, třetí s cucákem a tak dál. Tu existují vedle sebe, tu se jejich cesty protnou. Ani u jedné z hlavních postav si nemůžete být jisti zítřkem, pátá epizoda z deseti nabídne cliffhanger, z kterého vám srdce vybuší marsejézu, a milovníci dámských prsou ve tvaru Mobyho hlavy si užijí zatraceně detailních obrázků. Black Sails je ale zaprvé mnohem přímočařejší než Hra o trůny, zadruhé v něm v podstatě neexistuje prvoplánový antagonista. A to je dobře. Dobro a zlo si tak může divák rozlišit zcela sám. Osvěžující změna.

Zápory z první řady jsou tak najednou skoro všechny fuč. Z nezáživných postav jsou postavy záživné, z nefunkčního dramatu drama funkční. A až na zhruba dva tak trochu povinné povídací díly, které spíše natahují desetidílnou stopáž než že by jí posouvaly, je děj poctivě vyplněn akcí. Finále odkazuje na Butche Cassidyho a Sundance Kida, námořní bitvy jsou vzrušující a přehledné. Z kvalit prvního dílu zůstaly i dialogy s minimem vaty, bez hloubavých přílepků ála Temný případ i zbytečného testosteronu.

Před plnou palbou (sakra, tenhle recenzentský obrat zní u pirátského projektu fakt superdobře) brání druhé řadě Black Sails dvě mršky. Seriál je místy méně přehledný než bych si byl přál. A může zato lehce zbrklá práce střihu. Tak třeba... Sledujeme Rackhama, kterak v Nassau verbuje posádku. Střih. Pět minut se věnujeme Flintovi. Další střih a Rackham už pluje po moři. No a na konci epizody už si to zase šine do bordelu. Tvůrci si občas pletou vypravování lodě s automobilem. Hned vyjedou a hned se zase vrátí. Je mi jasné, že se jedná o povinnou zkratku a že se nikdo nechce dívat, jak se posádka dva dny připravuje na vyplutí. Přesto je to tak nějak moc okaté a parádní atmosféře to aspoň u mě ubíralo body.

No a druhým nedostatkem jsou ženské postavy. Zatímco snad všechny mužské charaktery se od minula zlepšily, Eleanor Guthrie a další hrstka žen v mužských šatech jsou stále tak trochu na odstřel. Prostě to v sobě nemají. A když scénu ovládnou jen ony, vybírá si Black Sails své slabší minuty.

Ani jeden ze záporů ale není tak markantní, abych druhou řadu Black Sails nedoporučil všemi deseti devíti. Za tak masivní pokrok od nanejvýš "šedesátkové" první série by si těch zbylých deset procent projekt snad i slepě zasloužil. Touhle desítkou nových dílů totiž Black Sails nejenže vystupuje z vlastního stínu, ale překonává i to nejlepší z adorovaných Vikings. Hned několik výrazných sympatických hrdinů, nebanální děj, atraktivní lokace a tenze. A vy budete chtít víc. Víc pirátských zkazek. Víc amputací nohou. Víc světa, ve kterém by Deppův Sparrow nepřežil ani jeden den. Víc Black Sails.

A dvě letenky na Bahamy, prosím pěkně.

Děkuju.