Vítejte v daleké budoucnosti roku 1999, kde se ceny ropy vyšplhaly do astronomických výšin a auta jezdí na lidskou krev. Skoro bych chtěl říct v „postapokalyptické“ budoucnosti, ale v tomhle světě atomovky nebyly potřeba, stačí hroutící se ekonomika. Jednou z mála cest ze svrabu, v němž většina obyvatelstva žije, je brutální etapový závod Blood Drive, na jehož konci čeká desetimilionová výhra. Divákovými průvodci v tomhle světě jsou polda, co strkal nos kam neměl, a sexy řidička, kteří se nedobrovolně stávají jedním ze soutěžících týmů.


Proč ty auta jezdí na krev a ne třeba na solární pohon? Protože tohle není sen Elona Muska, ale spíš někoho s tarantinovsky zvrácenou myslí. Celý seriál je hlavně velkou poctou grindhouseovým filmům, záměrnému braku, k němuž se hlásili právě i Tarantino s Rogriguezem s Autem zabiják a Planetou Teror. A to jak námětem s krvežíznivými auty, tak silně patinovaným color gradingem. Na první (trailerový) pohled vypadalo Blood Drive jako mix Šíleného Maxe a Upíra z Feratu, výsledek je ale o kousek jinde, přeci jen se pořád pohybujeme na stanici Syfy, která kope druhou ligu i u béčkové produkce (čest výjimkám).

Mix humoru a groteskního násilí dá vzpomenout třeba i na Ash vs Evil Dead, ten je ale v humoru sebeuvědomělejší a může se opřít o charismatického Bruce Campbella. Syfy ale opět nabírá obsazení z poměrně zaměnitelných tváří. Srovnávat s filmovým (novým) Šíleným Maxem by asi nebylo úplně fér, každopádně se na něj Blood Drive nechytá v žádném ohledu - ani produkčními hodnotami (pochopitelně), ani scénářem, herci, postavami nebo režií.


Nejdřív jsem chtěl vytknout nedostatek šílených nápadů, že se vzhledem k premise dalo vyřádit mnohem víc. Jenže když jsem si pilot zpětně prošel, ono jich tam zase tak málo není, navíc když vezmu v úvahu, že se ještě musí odbýt expozice. A třeba finální dojezd do cílové čáry etapy by papírově rozhodně měl stát za to. Jenže na to tady chybí dravost, drajv, právě to co tak skvěle fungovalo v Maxovi. Nakonec převládá pocit seriálového natahování a rozřeďování nápadů.


Přestože v obecné rovině výše uvedený stereotyp už dávno neplatí, právě Blood Drive bych si po dojmech z první epizody dal raději zhuštěné do dvouhodinového filmu než jako třináctidílný seriál. Pořád je samozřejmě možné, že v dalších epizodách se už zařadí vyšší rychlostní stupeň. Anebo že v letní sezóně seriálového sucha to jako bezduchá výplň při čekání na nového Ashe prostě bude stačit.