Bez soukromí, bez rodiny, bez monogamie, tak si futuristickou společnost představoval Aldous Huxley ve svém dystopickém románu Brave New World (v českém překladu Konec civilizace), jehož vydání předběhlo Orwellovo 1984 o sedmnáct let. V čem je jeho vize společnosti, která věří, že „bez sociální stability není civilizace“, aktuální? 

Civilizace poloviny třetího tisíciletí vymýtila nahodilost i přirozený způsob rozmnožování. Žádní otcové, žádné matky. Každému geneticky upravenému embryu je předem přidělena role a podle toho předepsán vývoj. Lidé se dělí na alfy, které zaujímají řídící funkce, Bety, které mají slušné zaměstnání a slouží jako těžiště sexuálních aktivit, Gamy, jež mají za cíl sloužit, až ke klonům, kteří pracují jako úklidové čety. Nikdo nezná neštěstí, lidé jsou naprogramováni, aby si svou roli užívali. Oddávání se sexuálním potěšením zde slouží spolu s genetickou predestinací jako forma otupování a nadvlády. A co nezvládne naprogramování a fyzická slast, o to se postará droga jménem soma, tlumící negativní reakce, kterou všichni zobou ostošest. 

Příběh začíná v Novém Londýně, kde Bernard Marx (Harry Lloyd neboli Viserys ze Hry o trůny), dosti nejistá Alfa plus se sklony k nežádoucí privátnosti, kárá Leninu (Jessica Brown Findlay, Harlots) za to, že již několikrát po sobě měla stejného sexuálního partnera, což je ve společnosti, kde se všichni potenciálně fyzicky sdílí, „solipsismus“ proti „společenskému tělesu“.  V Savage Lands, jakémsi zábavním parku, kde lidé žijí starým způsobem a kam se sjíždí lidé „civilizovaní“, aby tyhle podivnosti zhlédli na vlastní oči, lidé stále pěstují monogamii a k svatbě si dávají panenství („Co to je?“, ptá se později se zvědavostí Lenina). Zde žije „divoch“ John (Alden Ehrenreich, mladý Han Solo) a jeho matka Linda (Demi Moore), která se chce vrátit zpátky do Nového Londýna. Cesty Bernarda a Leninu, kteří si tam spolu vyjedou, a Johna a Lindy se protnou a ovlivní nejeden život v tomto střetu civilizací.

Seriál, jehož showrunner David Wiener stojí za povedeným paranoidním thrillerem Homecoming s Julií Roberts, si z románu bere základní východiska, ale aktualizuje ho po svém. Příběh tedy odpovídá pouze přibližně. Svět Nového Londýna je digitalizovaný, speciální čočka (pozor na jednu scénu až příliš podobnou Andaluskému psu) umožňuje okamžitě získat informace o libovolném člověku, zejména jeho sociální kategorii, popřípadě se napojit na jeho vidění. Síť zajišťuje naprostou absenci soukromí.

Konsent zde neexistuje, kopulace je téměř automatická. Lidé jsou zde navržení dlouho mladí, atraktivní, v něčem jde o ultimátní svět hollywoodského filmu.  Lidé umírají náhle, aniž by je někdo oplakával. Není matek a otců, ani pozůstalých. Dokud se do světa nedostane John. 

Seriál popravdě nepřináší žádné zvlášť nové a silné poselství, v něčem je podobně sterilní a bezpečně pěkňoučký jako svět, který vykresluje. Nicméně je zajímavé sledovat jiný druh totalitarismu, než na jaký jsme zvyklý. Tohle je svět bez vražd a bolesti a autentických emocí. Tvůrcům se povedlo předlohu aktualizovat o kritiku sociálních sítí a neustálého připojení a z toho vycházejícího okamžitého uspokojení. 

Další věcí, v níž jsme dystopii nebezpečně blízko dohnali, jsou takzvaná pocitová kina, v nichž jsou vám poskytovány emoce skrze senzory, vůně a pohyb – ohavná to připomínka existence 4DX kina. 

Brave New World obsahuje i skutečně zábavné momenty, jmenovitě reklamy na Savage Lands či simulaci Black Friday šílenství, a humor těží i z do důsledku dovedených předpokladů zobrazované společnosti: například kritika napojení na sociální sítě a virálnosti (podzápletka s monoklem bezmála geniální) a prahnutí po pozornosti kamer. 

Brave New World má zábavně realizovaný svět zaplněný pohlednými jedinci s oku lahodícím šatníkem a s charismatickou ústřední trojicí (Lloyd vyniká) zobrazující společnost, jejíž problémy jsou doslova psychosomatické. Není to seriál, s nímž byste chtěli být v monogamním vztahu, ale jak jinak než jako guilty pleasure si užít seriál, který je o tom, jak může být fyzické potěšení otupující.