Ano, vidíte správně, nejedná se o chybu v Matrixu a dokonce to není ani výplod vaší fantazie. Jsou to skutečně TY Čarodějky, které právě přistály v naší obnovené rubrice Kult. Pokud jste si totiž mysleli, že nic horšího, jak MacGyvera už vám nostalgie přinést nemůže, je na čase si upřímně říct, že jste na omylu. Pravdou totiž je, že nostalgie je nejen vynalézavá, ona je i zatraceně mocná. Skoro jako kouzla.

 

Ty má každý rád. Kouzla. Úspěch Harryho Pottera budiž důkazem. Jenže zatímco u jednoho by člověk mohl lehce argumentovat stovkami důvodů, proč je dané dílo bezesporu kvalitní a hodné uznání, u Čarodějek se něco takového dokládá mnohem hůř. Čímž nechci říct, že se jedna o seriál vyloženě špatný. Rozhodně to je však seriál plný klamů. Jsou to triky. Z počátku upřímné a vynalézavé, v pozdějších letech už však levnější a o několik řádů podbízivější. I to je důvod, proč by se dalo namítnout, že hodnocení Čarodějek je spíše rozporuplné, než-li jednotné. Na jedné straně tu jsou zábavné začátky s partou tří sexy slečen, které nakopávají zadky jak zlým démonům , tak protivným lidem a na té druhé stojí další generace, která je mnohem víc teen zaměřená, která zbytečně komplikuje už tak překomplikovaný svět, a která celý seriál, víc než cokoliv jiného, zkrátka a jednoduše prostě jen natahuje. Dál a dál. Až se dnes člověk diví, že to kouzlo vydrželo po celých osm let.

 

I tak nám však seriál dal spoustu věcí, kvůli kterým si ten dnešní Kult z mého pohledu jednoznačně zaslouží. Tak například to bylo poprvé, co jsem se dozvěděl, že existuje nějaké San Francisco. Jo, bylo mi asi 10, žalujte mou základní školu! Překrásné město na západním pobřeží USA zde v lákavém světle představovala nejen úvodní titulková scéna ale i časté prostřihy mezi jednotlivými scénami. Jestli jsem se chtěl někam jako mladý vydat, bylo to rozhodně tam. A ne, nebylo to *jenom* kvůli tomu, že tam *snad* natáčela má první platonická láska, dokonalá Alyssa Milano. Té se bohužel nikdy nepodařilo herecky prorazit do první ligy a v seriálech tak setrvala až dodnes. Přesto se nedá říct, že by o ní veřejnost neměla zájem. Ostatně stačí zadat ta správná slova do vyhledávače a budete překvapeni, co všechno vám Alyssa byla schopná v minulosti ukázat. Pořád ale mluvíme o devedasátkách, nové generaci už asi mnohem víc řekne jméno Kaley Cuoco, která se zde v pozdějších řadách objevila ve své první větší roli. Ale něco pozitivního bych mohl napsat snad ke každému z herců, kteří si v seriálu zahráli. Jestli se totiž tvůrcům něco povedlo, byl to rozhodně sympatický cast a uvěřitelná, rodinná atmosféra.

 

Co se dařilo mnohem míň už byly triky a akční sekvence. Když točíte seriál s premisou toho, že bytosti obdarované kouzelnými schopnostmi chrání náš svět před gangster démony z pekla, musíte počítat s tím, že se to tu a tam popere. A tady se to pralo v každém díle hned několikrát. Někdy to bylo docela fajn, ve většině ostatních případů by to však už dnes neobstálo ani za všechny Alyssy na světě. Z čeho však hlava později bolela ještě víc, byly scény romantické. Červená knihovna zde byla později zastupována ve více a více linkách najednou a každý, kdo nebyl třináctiletá holka jednoduše trpěl. A ono padesáti procentní hodnocení na ČSFD tohle jenom dotvrzuje. Nicméně jedna linka mi přijde zajímavá dodnes a to právě mezi Phoebe a Colem (Julian McMahon, také známý jako první Doom nebo TEN plastický chirurg z Plastické chirurgie s.r.o.). Zastánkyni dobra tady sváděl správce Pekla samotný a byl to tehdy docela povedený twist. Řešení téhle linky nebylo vůbec jednoduché a sám dodnes nevím, jestli jsem to těm dvěma přál, nebo ne. Tak či tak mi tenhle pár uvízl v hlavě nejspíš nadobro všech věků.

 

Nakonec vždycky šlo o jediné. Poté, co jste přišli po škole domů a zapli televizi, ve které zrovna nehláškoval Dr. House, Ross tam právě nezahýbal Rachel (ačkoliv se rozcházeli) a Rory s Lorelali ještě pár hodin museli čekat, než přijde jejich řada, byly Čarodějky dost možná to nejzábavnější tam. Byla to taková Buffy jinak. Bylo to vaše guilty pleasure. Stejně jako se na to hezky koukalo, se u toho daly psát úkoly nebo hrát hry. Byla to jedna z těch kulis, která když přestala být pouhou kulisou, dokázala udržet vaši pozornost, aniž byste se pak museli stydět o tom mluvit se spolužáky ve škole. Protože upřímně, spousta z nich to dělala podobně. Pro ně to třeba nemusel být vyloženě tento seriál. V té době ale drtivá většina odpoledních seriálů na Nově či na Primě byla kvalitativně na stejné úrovni, a právě díky jejich lehké dostupnosti je dnes zná úplně každý. A každý z nás nějaký takový, na který rád vzpomíná (i když ví, že by neměl) prostě má. Nostalgie je zkrátka mocná. Skoro jako ta kouzla.