Upřímně, nejen já, ale asi ani HBO a sami tvůrci nečekali, jak velký televizní fenomén se z Černobylu během pouhých pár týdnů stane. Kabelovka, kterou chtěli mnozí roztrhat za (mírně řečeno) rozpačitě přijatý konec Hry o trůny, nám totiž vzápětí naservírovala minisérii, o níž mluvil prakticky celý svět, a zbořila hodnocení snad na všech filmových databází. Ratingy jednotlivých epizod dosahovaly na databázích skoro stoprocentního hodnocení, jedná se aktuálně o nejlepší seriál na IMDB, jenž za sebou nechal i Breaking či The Wire a také v Česku série a celé téma z logických důvodů silně rezonovalo. A nutno hned na začátek říci, že všechna tato uznání si projekt naprosto zaslouží. Jedná se totiž o jeden z nejsilnějších a nejdůležitějších počinů, jež se v poslední dekádě objevily v televizi.

Síla Černobylu spočívá v tolika aspektech, že už teď si jsem vlastně jistý, že na některý z nich v této recenzi určitě zapomenu. Jedním z těch hlavních je samozřejmě scénář, u něhož pořád nemohu uvěřit, že ho má na starosti autor těch nejodpadovějších dílů Scary Movie. Kdejaký škarohlíd by mohl říci, že Craig Mazin měl v tomto „jednodušší“ práci, když tohle napsala realita (bohužel) za něj. A do toho ještě do velké míry vycházel z výborné knihy Modlitba za Černobyl od Světlany Alexijevičové. Jenže zpracovat tuto tragédii tak realisticky, v jistých případech do nejmenšího detailu a ještě do něj zpracovat tolik témat a linek, aniž by se to byť jen na minutu nerozpadalo pod rukama, to už je opravdu um hodný mistra.

V Černobylu je zkrátka všechno, od boje s neviditelným zlem až po totální bezmoc a politickou mašinérii, po níž se bude divák často cítit zoufaleji a bude ještě více v depce, než u sledování následků jaderné katastrofy. Ano, scénář se samozřejmě od skutečnosti často odlišuje (pád helikoptéry, postava Emily Watson či soud). Většinou to má ovšem svůj jasný tvůrčí důvod a celku to ve výsledku velice pomáhá.

Další silnou devízou, kterou si možná ani někteří diváci neuvědomují, je fakt, že každá epizoda má vlastně svůj vlastní styl a popisuje známou tragédii trošku jinak. Zatímco úvodní epizoda sází na chaos po samotné katastrofě a záběry plné bezmoci, ta druhá sází na mrazivé dialogy, v nichž se hovoří o možných důsledcích katastrofy. Třetí zářez se zase nebojí občas vsadit na humor, čtvrtý díl je spíše mix depresivních výjevů a mrazivých scén (jež však zároveň patří k těm nejlepším z celého seriálu) a pátý je regulérním soudním procesem. Dohromady to ovšem působí velmi kompaktně, žádná složka ani část zde neruší a jedná se prostě o dílo, od něhož neodtrhnete oči a nenajdete v něm žádný slabý moment.

A za to může samozřejmě nejen scénář, ale také hlavní muž za kamerou. Režisér Johan Renck tu místy bere dech až nečekanou režijní jistotou, nabízí jeden znepokojivější moment za druhým a často je to právě on a skvěle nepříjemný soundtrack, že vám u sledování mnohých scén nebude zrovna dobře a budete si chtít dát po skončení co nejdříve panáka. Atmosféra je tísnivá, až depresivní, a i přes výrazně pomalé tempo vás jednotlivé epizody zavrtají do sedačky a vyplivnou vás zcela vyčerpané až s koncem závěrečných titulků. To vše téměř bez klišovitých hollywoodských berliček a okoukaných postupů, za to s naprostou pečlivostí a úctou. Sakra, vždyť i to odborné závěrečné vysvětlení a celý soudní proces jsou zde i přes svůj jasný závěr natočeny tak napínavým a pohlcujícím způsobem, že bude tvůrcům tuto přednášku závidět i kdejaký profesor fyziky.

Možná se vám zdá, že kolem Černobylu se rozjel až příliš velký hype. Jenže málokteré dílo si podobnou porci chvály zaslouží tolik, jako právě sonda do jedné z největších moderních katastrof. Duo Mazin/Renck totiž stvořilo seriálovou událost, která se s přehledem zařazuje mezi výjimečné série od HBO. A že už takové Bratrstvo neohrožených potřebovalo ve svém klubu parťáka. Tvůrci zkrátka dokázali diváky rozložit na atomy, servírovat jeden depresivní úder za druhým a názorně ukázat, že realita je mnohdy stokrát děsivější, než kdejaký horor. K tomu si připočtěte herecké hvězdy jedoucí na dřeň (Skarsgård je tu snad ještě působivější než Harris) a každý musí mít jasno, že vybroušenější minisérii, jež má navíc potenciál ještě nějaký pátek rezonovat, jsme tu už neměli sakra dlouho.