První německá produkce pro Netflix dala vzniknout sci-fi Dark, které se často přirovnává k mixu Stranger Things a Pustiny. Na povrchu to rozhodně platí – v německém maloměstě u pochmurného lesa se ztrácejí děti. Do toho je tady tajemná atomová elektrárna a již v kampani proklamovaný pohyb mezi několika časovými rovinami. V jádru to ale Dark příliš nevystihuje. Na úvod ještě zmíním, že pokud někomu z nějakého důvodu vadí němčina, není problém seriál sledovat s anglickým dabingem.

V létě 2019 páchá 43letý muž sebevraždu. O několik měsíců později se jeho syn Jonas vrací z psychiatrické léčebny (kde se z toho dával dohromady) zpátky na střední školu. Ta momentálně žije dva týdny starým zmizením jednoho ze studentů, místního dealera. Případ vyšetřuje policista Ulrich, pro něhož se záležitost stává osobní, když zmizí i jeho vlastní malý syn Mikkel. Další den se v lese najde tělo chlapce, není to ale nikdo z pohřešovaných.

Navíc holka, co se Jonasovi líbila, mezitím začala chodit s jeho kamarádem, Ulrich zase podvádí manželku (ředitelku školy) s Jonasovou matkou… a to jsem pořád zmínil jen pár postav a načrtnul jen malý výsek z místního vztahového propletence. Ve stručnosti: v první řadě tady jde o zmizení dětí (nebo mladistvých), dále o prolínající se vztahy mezi čtyřmi místními rodinami napříč třemi časovými rovinami (2019, 1986, 1953). Mikkela by totiž místní neměli hledat „kde“, ale spíše „kdy“. Což není spoiler, vzhledem k tomu, že s tím operují všechny trailery a dokonce i plakáty. A otazníků zůstává i tak dost.


Přemíra postav, z nichž navíc spoustu sledujeme se dvěma tvářemi ve dvou časových rovinách (některé i ve třech), vyvolává v divákovi pochopitelně zmatení. Zpočátku jistě záměrné, postupně se ale tvůrci snaží vyjasňovat minimálně vztahovou strukturu, diváka to ale ještě dlouho stojí značné úsilí, přemýšlet kdo je čí otec, sestra, strýček etc. Do toho se tam motají postavy, o nichž tu informaci v danou chvíli ještě nemáte anebo se třeba objevují ve stejné podobě ve více časových rovinách a dělají v tom ještě větší zmatek. A to i přes občasné, jinak velmi povedené, koláže s mladými i starými postavami, jež si navíc občas pomáhají split screeny. Nutno uznat, že s castingem si tvůrci dali záležet a někteří herci z dvojic hrajících stejnou postavu jsou si až překvapivě podobní.


Atraktivní zápletka s trhlinou v čase je bohužel rozředěna v až telenovelovité pavučině vztahů, kterou jsem nastiňoval v předchozích odstavcích. Ve výsledku jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem strávil deset hodin u něčeho, co bych raději viděl během pěti. Zvlášť když se nakonec odpovědělo jen na minimum otázek a samotné finále jen rozkoplo dveře ke druhé řadě. Navíc cestování časem tady vede tak akorát na několik bootstrap paradoxů. Dark rozhodně pracuje s velmi zajímavým materiálem, ale chtělo to výrazně přísnější dramaturgický dohled.

Evropská produkce se nezapře v „ratingu“. Zatímco Američané se obvykle zuby nehty drží v mantinelech toho co smějí a nesmějí, nebo naopak na maximum využívají volnost, tady se jede vcelku poklidně (byť ponuře) a pak se najednou objeví tělo s vypálenýma očima nebo až odvážně drsná scéna.


Dark si zaslouží pochvalu za audiovizuální složku. Soundtrack má značný podíl na znepokojivé atmosféře a na kameře a kompozici scén si tvůrci evidentně dali taky záležet. Tedy, abych zase nepřechválil – ono jde většinou prostě o vycentrovaný obraz a šedavé palety s jednou jasnou barvou (žlutou). Pořád ale něco, na co nemá libovolný z domácích seriálů a většina dalších zahraničních buď taky nebo na to kašle. Za zmínku stojí i vypiplané rekvizity jako je hlavně záhadný „hodinový“ stroj nebo vhodné lokace v čele s tajemnou jeskyní v lese.

První německá produkce je každopádně zajímavým počinem a zaslouží si pozornost, má ale i nepřehlédnutelné mouchy a vlastně bych si ji radši dal v sevřenějším formátu jako film nebo minisérii. A i když by mě zajímal další vývoj děje a odpovědi na některé otázky, nejsem si jistý jestli budu ochoten strávit s Dark dalších deset hodin ve stejném tempu.