Stanici ABC se v posledních letech příliš nedaří a domov Ztracených či Chirurgů už nemá takový čuch na dramatické hity, jako před lety. Občasný úspěch typu Vražedná práva je pak spíše šťastnou výjimkou. Ani letos to pak sice s jejich seznamem novinek nevypadá nejrůžověji, jedno vyloženě zlaté želízko však vytasili už z kraje nové sezóny. Politický thriller Designated Survivor totiž nejen, že oplývá velmi nadějným námětem slibující mix politických pletich a solidního napínáku, ale může se pochlubit také televizní hvězdou číslo jedna, Kieferem Sutherlandem. I když stále trošku pláču nad tím, že se vykašlal na svou ikonickou roli Jacka Bauera a přešel ke konkurenci, po zhlédnutí první dvou epizod jeho novinky je všechno odpuštěno. Opět si totiž vybral seriál, z něhož by se mohl vyklubat onen kýžený seriálový hit, na jehož další díl budeme čekat s napětím jak na smilování. Úvod se totiž povedl opravdu na jedničku.

Sutherland tentokrát vyměnil roli největší řezníka teroristů za politika Toma Kirkmana, ministra pro místní rozvoj, jenž v kabinetu nemá zrovna dobrou reputaci. Je nevýrazný, ne zrovna průbojný a prezident ho hodlá při nejbližší příležitosti vyměnit. Ještě před ohlášením jeho odchodu z funkce se ovšem musí ujmout role titulního přeživšího. Během tradičního shromáždění Zprávy o stavu Unie je totiž vždy náhodně vybrán jeden z členů vlády, jenž je převezen na bezpečné místo, aby v případě národní katastrofy mohl nastoupit na místo prezidenta. Jenže právě k této tragické události nyní dojde. Při teroristickém útoku na budovu Kapitolu je zabit nejen hlava státu, ale také celá vláda a kongres. Z Toma se tak během několika vteřin stává nový prezident Spojených států. Dokáže však v sobě nalézt odvahu a vést lid navzdory nedůvěře ostatních i velkému politickému tlaku? A co když jsou obavy agentky FBI Hannah pravdivé a pádem Kapitolu tento teroristický čin zdaleka neskončil?

První dva díly nám pak jasně ukazují, jak by měl vypadat našlapaný úvod každého seriálu. Tvůrci nám tak už od prvních minut servírují vydatnou porci politikaření, rodinného dramatu i napínavého thrilleru s pořádnou teroristickou hrozbou. I když se mohl tvůrcům tento mix snadno rozpadnout pod rukama, zatím to funguje skvěle. Žádná z dosud proklatě zajímavých linek tu není navíc a pilot vás ihned zaručeně vtáhne do rušného dění. Ano, samozřejmě by bylo trošku bláhové čekat politické pletichy ve stylu House of Cards, tady se přeci jen jede na o něco popcornovější vlně.

To ovšem v tomto případě vůbec nevadí. Dění v Bílém domě je tu totiž opravdu dynamické i zábavné a svižné dialogy tu odsýpají raketovou rychlostí a rozhodně nešustí papírem. A je jedno jestli zrovna hlavní hrdina musí čelit nevěřícím lidem ve vlastní štábu, nebo ostře vyrazit proti íránskému velvyslanci. Na hloupé či hluché momenty tu zkrátka nenarazíte. Hodně tomu pomáhá také režie osvědčeného Paula McGuigana, jenž umí ve správné chvíli razantně šlápnout na plyn a nedá divákovi ani na chvíli vydechnout.

No, a pak je tu samozřejmě slibné herecké obsazení, jež kromě kromě Sutherlanda nabízí řadu prověřených tváří, v čele s Maggie Q, Kalem “Kumarem“ Pennem či Nataschou McElhone z Californication. A všichni své úlohy zatím zvládají na jedničku, jednotlivé charaktery jsou zajímavé a nenajdete zde zatím jediný slabý článek. Nejvíce pozornosti na sebe ovšem stejně nepřekvapivě stejně poutá Kiefer Sutherland, jenž dokazuje, že televizní píseček mu prostě sedí jako málokomu. Stačí mu pak jen pár minut k tomu, aby se z kůže nejdrsnějšího agenta pod sluncem proměnil ve zmateného politika, který moc neví, co dělá. Na druhou stranu stačí, když odloží vtipné brejličky a opět nám tu vykukuje ten starý neúprosný Kiefer, jak ho máme rádi. A divák mu to zase žere v každém záběru.

Designated Survivor zkrátka ukazuje, jak by měl vypadat každý pilot. Nabídl nám totiž nezastavující jízdu plnou skvělých momentů, vtahujícího politikaření, napětí a tajemných otázek, na něž chcete ihned znát odpovědi. A druhá epizoda v této vysoce nastavené laťce naštěstí pokračuje. Ano, scénář se sice nevyhne několika klišé v čele s malinko problematickým synem či až příliš horlivým generálem. I přesto začínám mít pocit, že se nám tu možná rýsuje největší divácký hit začínajíci sezóny, který může vyrůst v tu správně návykovou show, jež nám už na celoplošných televizích malinko schází. Já bych si to alespoň kvůli ohromnému potenciálu a božímu Kieferovi opravdu přál.