Nejnovější adaptaci příběhu muže, který je všechno jen ne „morning person“, napsala pro BBC a Netflix sherlockovská dvojice Mark Gatiss a Steven Moffat. A jejich Dracula je takový: vážný i pomrkávající, a v dobrém smyslu slova moderní. 

 

Minisérie sestává ze tří devadesátiminutových dílů a výchozí zápletka následuje kontury románu Drákula Brama Stokera z roku 1897. Na panství v Transylvánii přijíždí anglický právník Jonathan Harker (John Heffernan), aby uzavřel všechny potřebné dokumenty s tamním hrabětem, jenž si přeje zakoupit nemovitosti v Anglii, kam se chystá přestěhovat. Jonathan chce odjet co nejdříve, ale Dracula (Claes Kasper Bang) trvá na tom, že mu musí pomoci s angličtinou (ale hlavně s načerpáním čerstvých sil, o čemž už se jaksi zmínit opomine).

V Budapešti se o Draculu živě zajímá jeptiška Agatha Van Helsing (Dolly Wells), která má problémy s vírou od té doby, co se na modlící děti propadla střecha místního kostela. A tak svůj pobyt v klášteře vysvětluje slovy: „Jako mnoho žen mého věku i já jsem uvězněna v manželství bez lásky, předstíraje, abych měla střechu nad hlavou.“ Netřeba říkat, že jde o nejlepší seriálovou jeptišku, co pamatuji.

   

Jako každá dobrá adaptace mnohokrát těžené látky si berou tvůrci zavedené prvky upírského příběhu, ohledají je a nově promyslí, aby mohlo vzniknout něco trochu nového, trochu podvratného. Pohled Gatissův a Moffatův je velmi racionalizující pohled: folklorní kletby jako fetiše, vztah ke slunci, upírův strach z kříže jako výsledek chlemtání krve lidí, kteří žijí ve strachu z božího hněvu, tradice jako vyhýbání se pokroku, už zmíněný pohled na klášter nikoliv jen jako na místo náboženského vytržení, ale i existenčního minima pro ženy bez vyhlídek a bez domova. U brány kláštera se také odehraje nejlepší sekvence minisérie, jakýsi souboj vůlí mezi Agathou a Draculou, v níž Van Helsing spoléhá na to, že bestie, nehledě na sílu, má svá pravidla a že touha po krvi může být slabinou jako každá závislost. 

A zmíněná promyšlenost se ukazuje i v designu (rakev vypadající jako náhrobní kámen), očividných souvislostech, jež ale zaslouží zmínku (mouchy jako pozitivní známka přítomnosti masa) a hlavně v humoru, který je místy bláznivý (heslo: Dracula). Tvůrci si vysloveně libují ve slovních hříčkách, kterých je bezmála shakespearovský počet („Zdejší lidé nemají žádnou příchuť.“ „Vypadáte vycucaně.“). Přitom respektují patos romance a gotického hororu 19. století, které má tendenci erotizovat monstra.

 

Hororovost je vytvářená spíš atmosférou než lekačkami, z nichž by se ve vás krve nedořezali. Nicméně je tu k nalezení pár skutečně gore scén, ve většině figurují nehty (či jejich absence). 

Ve svých nejlepších momentech připomíná Dracula seriál Hannibal, a to ve schopnosti estetizovat pokrmy – či v tomto případě nápoje –, kterých bychom se normálně dotknout asi nechtěli. Evokuje chuť ochutnat, alespoň kapánek. A Dracula sdílí Hannibalovo labužnictví, když s úsměvem pronáší: „Jsme to, co jíme.“ 

Zkušenost nemrtvých vás skutečně donutí promyslet kremaci i pohřeb do země. Seriál si ale ani jedno z toho nezaslouží. Schovejte tedy dřevěné kůly a s klidem Draculu pozvěte k sobě domů.