Trochu mi zaskočilo, když na mě otvírací scéna vybalila honičku úplně nového Cadillacu s nějakou rozpadlou kraksnou (jezdil v ní Clark Kent, než podepsal smlouvu s Toyotou;). Bylo sice príma, že v ní seděl Nathan Fillion, člověk, který dokáže zachránit sebehorší břečku a okořenit jí tak, že by se jí nebály servírovat ty nejlepší restaurace, některé věci ale tolerovat nejde. Tohle byla jedna z nich a nebyla zdaleka poslední. Jako show, která si zakládá na přízni automobilových fanoušků, má Drive selekci vozového parku, tedy prakticky hlavních rolí, vůbec až příliš fádní; princip automobilových honiček je navíc dost stereotypní. Člověk by čekal, že v rámci takového seriálu přijdou tvůrci s něčím novým. Nepřišli. Je sice pravda, že objevili novou metodu znásilnění zadní projekce a zázračným způsobem se jim povedlo skloubit přechody ze studia do reálu, ani jedno jim však nestačilo k tomu, aby z béčkové jízdy udělali show, která má skutečný drive.


S postavami se těžko seznamuje, protože výběr hlavních rolí (divák osciluje mezi několika vozidly) je … řekněme nezvyklý. Snaha tvůrců začlenit obyčejné lidi s obyčejnými auty, aby se s nimi mohl divák lépe ztotožnit, vzala za své. Některé jsou už od začátku neskutečně protivné, jiné nestravitelně románové, další zas nepochopitelně blbé. Jenom ten Fillion zůstává pořád stejně cool. Nicméně, stačí dát seriálu trochu víc času, než si myslíte, že by bylo záhodno, a voilá: z Driveu se vyloupne docela slušná zábava. Sice musíte být dost tolerantní, odpouštět marné pokusy o vytvoření tajemné atmosféry kolem závodu a jeho organizátorů, nebo o vykreslování historie postav (někteří stateční se tu snahu nebáli přirovnávat k Lostu…), ale těch pár epizod za to stojí. Drive má totiž své neopakovatelné kouzlo. Je sice vlastně děsně špatný, někde tam ve skrytu duše ale při jeho sledování cítíte, že se u něj dobře bavíte.


A pokud se bavit skutečně budete, nenechte se do toho podivného univerza moc vtáhnout – Drive bylo po čtyřech odvysílaných epizodách staženo. Troufnu si říct, že to byla hlavně neochota amerického publika dát Driveu víc času a prostoru, na první omak totiž působí hodně špatně. Zbývajících devět epizod má každopádně zatím nejistou budoucnost. Byla by však škoda nedát jim šanci alespoň na DVD. Nechci prorokovat vznik kultu podobného Firefly, všichni ale víme, co Fillion dokáže udělat s jádrem věrných fanoušků a - jak říkám – jistou atraktivitu Driveu nezapřete. Jak by řekla ta menšina Amíků, co seriálu šanci dala: It´s cheap, it´s cheesy, but I totally dig that sh*t!