Postava Emily v Ďábel nosí Pradu měla jet na vysněný týden módy do Paříže, jenže ji srazilo auto, a tak ji musela zastoupit Andy (Anne Hathaway). Nyní bylo konečně spravedlnosti učiněno zadost a jedna americká Emily se do města světel podívá. Naneštěstí je to Emily mnohem méně zajímavá než ta v podání Emily Blunt. 

 

Emily (Lily Collins) je spokojená se svou chicagskou prací. A spokojená je též se svým chicagským přítelem. Neplánuje na svém životě nic měnit, dokud její francouzsky hovořící nadřízená neotěhotní, a nepřijde tak o práci snů v hlavním městě Francie. Místo ní marketingová agentura pošle Emily. Tu Emily, která nemá žádnou zkušenost s módou (a na jejích snaživých a křiklavých outfitech je to znát) ani s francouzským jazykem (i když se samotným orgánem umí zacházet zdatně). Její přítel z toho sice radost nemá, ale odsouhlasí roční vztah na dálku. A tak se Emily objeví v pařížské agentuře, jejíž zaměstnance má naučit americké pracovitosti a efektivitě a obratnosti na sociálních sítích. Netřeba dodávat, že z toho nejsou nadšení. 

 

Za touhle oddychovou vztahovou komedií stojí Darren Star, scenárista Sexu ve městě. Emily in Paris je skutečně mix Sexu ve městě a Ďábel nosí Pradu. A ani jednomu nesahá po lem koktejlek. Všechno, co dělalo Sex ve městě skvělým – a není toho málo – tady absentuje. Emily nemusí činit žádná vztahová rozhodnutí. Vždy v okamžiku, kdy by se jí hodilo být single, se muž, s nímž chodí, zachová natolik ohavně, že ho může bez výčitek opustit. Okolnosti vše vyřeší za ni. Je to ohavný případ rčení: co se má stát, stane se. Nejpodivnější rozchod se ovšem netýká Emily. Práce v Normandii, která je od Paříže vzdálena hodinu vlakem, se zde pokládá za překážku pro vztah přinejmenším stejně nepřekonatelnou jako smrt. 

Sex ve městě uměl být ve svých nejlepších momentech břitký a cynický, zároveň posouval hranice toho, o čem sexuálním lze veřejně mluvit. Byl to seriál s potenciálem definovat část generace. Na seriálu Emily in Paris není šokujícího nic, snad jen to, jak cudný je a že by působil matně i před dvaceti lety. Není to břitké, nevypovídá to vůbec o ničem. 

 

Celý seriál se nese v duchu: Američané ukáží líným zakouřeným Evropanům, jak se to dělá. Je známo, že Francouzi jsou poněkud zdrženlivější, pokud jde o metoo. Ale jakoby ve snaze Francouze zcela diskreditovat jsou i věci, které by i sexuálně otevřenější Francouzi pokládali za nevhodné na pracovišti, ukazovány jako normální. 

Seriál, který jednu svou zápletku postaví na debatě, zda je něco „sexy“ nebo „sexist“, staví všechny postavy do jednorozměrného světla stereotypů: nevlídní Francouzi, entuziastičtí Američané. Samozřejmě, stereotypy a vtipy s nimi spojené naprosto patří do mezikulturní komedie. Ale zde se s nimi nepracuje jakkoliv zajímavě či nečekaně. A co hůř, jsou v podstatě jediným zdrojem humoru. Paříž, jedno z nejrůznorodějších měst světa, zde působí jako monokultura. Ta černobílost se projevuje i v tom, že v této verzi Paříže jaksi úplně chybí lidé původem ze severní Afriky. 

 

Jsou tací, kdo seriál brání argumentem, že jde o komedii, ne drama, a tak nemusí být hlubokomyslný a vážný. To samozřejmě nikdo netvrdí. Ale Emily in Paris zaostává i za těmi dobrými lehkovážnými komediemi. Nevadí, že je to svým způsobem pohádka – Carrie vydělávající na ne zrovna malý byt v New Yorku psaním jednoho sloupku taky byla. Jen je to pohádka mnohem mělčí. Nicméně si nemyslím, že je třeba brát seriál natolik vážně, aby odůvodnil ony pohoršené reakce zmiňující „kulturní necitlivost“. 

Seriál ve skutečnosti není žádnou pohromou. Krátké epizody utíkají a má to jistý binge-watch potenciál. Paříž je prostě atraktivní lokace. Menší přednáška o Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartrovi v Café de Flore je velmi vítaná. I přes cudnost bere ženskou sexuální touhu jako něco normálního – osvěžující je i jedna (zá)pletka s výrazně mladším mužem. 

 

Netflix je prostě na prvním místě „tvůrce obsahu“ a Emily in Paris je spotřební seriál. Není špatný a může fungovat jako „guilty pleasure“, ale je smutné, že je natolik vzdálen od toho, jak dnes vypadá špičková seriálová tvorba.

V jedné epizodě prohlásí módní návrhář o Emily, že je „ringarde“, tedy „nevkusná“. Ale v anglickém překladu to může v jistém kontextu znamenat i „lepkavá“. To je přiléhavé. Emily in Paris je v něčem lepkavá, trochu obtěžuje, ale přitom je obtížné se od ní odtrhnout před koncem. Uvidíme, jak dopadne již oznámená druhá série. Ta první byla totiž podobně sterilní jako snapchatový filtr.