Jaksi krade. Dost pije. Nesnese, když jí někdo schová erotické pomůcky. A provozuje malou kavárnu, v níž se, budeme-li upřímní, poněkud zvrhl kult morčete a v níž sandwich stojí vždy tolik, kolik majitelka právě potřebuje, s jednoduchým vysvětlením a pokrčením ramen: „Londýn“. Neznáme její jméno, takže přezdívka „Fleabag“ musí stačit. Zablešená, všivačka. 

Ke quality TV neodmyslitelně patří antihrdinové. Muži s kazem, takoví, kteří si nezaslouží nálepku „hrdina“ jako Gregory House, Don Draper a do jisté míry i Tony Soprano, byli středem televizní pozornosti skoro dvě dekády. Ale nyní přichází čas antihrdinky. 

Postava Fleabag, ryzí výtvor britské komičky, herečky a scenáristky Phoebe Waller-Bridge, se nejprve objevila v oceněném stejnojmenném monodramatu, které Phoebe napsala jako pásmový monolog a v níž ztvárnila samojedinou roli. V roce 2016 následovala seriálová adaptace a letos její návrat v druhé, a zdá se poslední, řadě. 

Fleabag je neurotická a neposedná právě jako pytel blech, podobně kousavá a jak se sama domnívá, obtížná pro okolí. Má sklon obracet se na kameru, ironizovat vlastní pocit viny a bojovat humorem s nemilosrdnou všetečností světa. Sama o sobě prohlašuje: „Mám strašlivý pocit, že jsem chamtivá, perverzní, sobecká, apatická, cynická, zpustlá, nemorální žena, která se ani nemůže nazvat feministkou.“ Zvlášť to poslední zřejmě zasáhne jejího ovdovělého otce, který se absenci matky snaží svým dcerám vynahradit tím, že je každoročně bere na přednášku o feminismu, doufaje, že ženský vzor ve výchově mohou suplovat dámy z pódia.

Na jedné takové se poprvé setkáváme se sestrou Fleabag Claire (Sian Clifford). Že výchovný plán to možná není neprůstřelný, se ukáže okamžik poté, když na otázku feministické lektorky „Kdo z vás by vyměnil pět let života za perfektní tělo?“ zvednou z celého obecenstva vmžiku ruce právě jen dvě sestry. 

Nepokládat Fleabag za feministický seriál by ovšem znamenalo dopustit se zásadního interpretačního omylu. Zatímco mužské postavy prodělaly v posledních dekádách proměnu, jsou zobrazovány jako zranitelné, se slabostmi a nejednoznačnostmi, to samé se mnohdy nedá říci o těch ženských. Studia totiž podlehla klamu, že silná ženská postava rovná se bezchybná prototypická hrdinka, čímž ženám paradoxně ubrala na zajímavosti i hloubce. 

 Feminismus Fleabag nespočívá v opakování hesel či hlásání jedné ideje (jak dokazuje ona zmíněná scéna z přednášky), ale v tom, že své nejen ženské postavy ukazuje jako mnohovrstevnaté, chybující, a tímto je polidšťuje. Ani nová partnerka jejich otce nezůstává pouze zlou jednostrunnou pohádkovou macechou. I přesto dojde přinejmenším jednou na rozhovor o chápání ženství, a to když Kristin Scott Thomas přibližuje Phoebe, jak se středním věkem mění ženské tělo. Tělesnost vůbec je pro seriál velkým tématem. Fascinace tím, že někdo chce, nebo nechce vaše tělo – a co to znamená. A jaký je jeho vztah k identitě. Pro Fleabag je tělo měnou.  

V první sérii se Fleabag vyrovnává s velmi nešťastnou (a tragikomickou) smrtí své nejlepší kamarádky Boo, které se její sebevražedné gesto vymklo z rukou a skončilo opravdovou sebevraždou, když ji z cyklistické stezky náraz kola odhodil pod kola projíždějícího náklaďáku. Fleabag trpí neznámou vinou a obracení se k divákům je její terapií. 

Druhou sérii startuje Fleabag, jíž příhodně – neboť z citů se krvácí – crčí z nosu krev, oznámením: „Tohle je milostný příběh.“ Nacházíme se u rodinné večeře. Ovdovělý otec Fleabag plánuje svatbu s její kmotrou (Olivia Colman, která si u mě letos díky Favoritce a právě Fleabag zcela napravila reputaci po minisérii Night Manager) a při té příležitosti pozve i katolického kněze, který by měl pár oddávat. Toho hraje Andrew Scott, Moriarty ze seriálového Sherlocka, a jeho chemie s Phoebe je ihned patrná. Připojíme-li hrdinčinu zálibu v tabu, příští objekt sexuálního zájmu se stává nanejvýš předvídatelným.  Rodinné posezení končí podobně jako svaté přijímání v krvi a co do intenzity si nezadá se stolováním ve Hře o trůny. Ale zásadnější otázka zní: vyvrcholí série svatokrádežně, nebo se z Fleabag stane konvertita? 

O tom, do jaké míry je seriál Fleabag-centrický (Phoebe v podstatě nesleze ze scény), svědčí i to, že většina postav je označována přezdívkami, které jim dala Fleabag. Boření pomyslné čtvrté stěny, ať v podobě pomrknutí na diváka, úsměvu či repliky, je inscenované možná nejlépe od dob, kdy ho popularizoval Woody Allen v asi nejrevolučnější romantické komedii vůbec Annie Hall. Když si tohoto obracení na diváky všimne „Sexy kněz“, dává se tím jasně najevo, že Fleabag našla konečně někoho, kdo jí věnuje plnou pozornost a kdo do ní vidí, a je to jeden z nejdotaženějších komediálně-emočních nápadů, co pamatuji. 

Zde je právě síla Fleabag. Je nesmírně, opravdu nesmírně vtipná, a to způsobem, který zajistí, že se budete smát nahlas i při sledování o samotě, ale má pevný základ ve smutku a ztracenosti a zranitelnosti hlavní postavy. Je osobní a nadosobní zároveň. A to, jak dokáže inovovat už zdánlivě vyčerpané gagy, až se z nich stanou neselhávající „running jokes“ trvající dvě série (ukradená soška), je bezmála geniální. Některé vtipy pak běží doslova, jako třeba několikrát zmíněná liška, před níž Sexy kněz zděšeně prchá. (Ve středověku kolovala báchorka, že lišky honí hříšné kněze, přeberte si to po svém.) 

Druhá série Fleabag je ta nejlepší věc v letošní televizi. A ano, viděl jsem Černobyl. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že je druhá série alespoň prozatím sérií konečnou. Phoebe Waller-Bridge, showrunnerka první série Killing Eve a spoluautorka scénáře nové bondovky, nicméně naznačila, že se k postavě Fleabag možná vrátí za dvacet let. Kéž se vrátí dříve. Nezbývá než hledat onoho malého dinosaura, kterého si u diváků snad zapomněla, aby měla důvod se vrátit, podobně jako to dělal kluk Fleabag. A co se týče Phoebe, tvorbu téhle autorky se vyplatí držet na mušce. 

Krleš!