Bývá košer, aby recenze filmu nebo televizní série začínala jemným nástinem námětu. Jenomže když přijde řada na zhodnocení dvanáctidílného Fortitude od britské stanice Sky Atlantic, je to sakra problém. Ne snad že by šlo o seriál bez děje. Naopak. Je ho tam příliš. A recenzent řídící se Šaldovými principy televizní kritiky je zákonitě zmaten.

Seriál Fortitude by ZŘEJMĚ MĚL PŮSOBIT nějak takhle: zasněžené městečko Fortitude ve Špicberkách je ráj na zemi. Kouzelná zimní příroda, milí lidé, hospoda, kde vám dají panáka on the house a ještě na vás snědá servírka (Véronica Echegui) třikrát mrkne umělýma řasama. Bodejť by zde starostka (Sofie Gråbøl z dánského Zločinu) neplánovala stavbu óbr zážitkového hotelu vytesaného do ledovce. Jenomže jako na potvoru kdosi zabije tamější vědeckou superstar a z klidného vidlákova je náhle místo činu. A tak přijíždí na místo londýnský detektiv (Stanley Tucci), aby to celé vyřešil, a odhalil, kdo je vrahem a proč.

Potud dobrý.

Jenomže Fortitude má mnohem, mnohem větší ambice, než být "jenom" další dusnou britskou detektivkou z miniměsta. A tak vrství na tuto základní premisu další příběhy, až se z elementární dějové roviny stane jen jedna z mnoha. Řeší se tak zde mimo jiné nález pozůstatků mamuta, senilní postava Michaela Gambona, záhadné zmizení kohosi významného, únos děvčete, měsíčky, přechody, znáte to.

Vlastně už si dlouho nepamatuji seriál, který by od prvních několika dílů šel až do svého konce tak nevyhnutelně do kopru. Kromě kriminální, psychologické a dramatické roviny je totiž představena i rovina mysteriózní. A k té se vlastně nelze pořádně vyjádřit, aniž bych se vyhnul několika spoilerům. Autorům totiž nestačí omamné prostředí a dlouhá řada nosných motivů. Oni zhruba v půlce přetvoří jemně nadpřirozenou kriminálku v regulérního Stephena Kinga a sněžné sci-fi se žrouty mrtvol či něčím na ten způsob. Nic proti tomu. Jenomže se nekoná žádný rapidní převrat žánru Fortitude. Sci-fi prostě koexistuje s kriminálkou, zamilovaným dramatem, příběhy buranů a vším možným. (konec spoilerů).

To, co tedy seriálu doopravdy chybí, je schopný dramaturg. Dramaturg, který by některé postavy a dějové odbočky nelítostně vyškrtnul. Dramaturg, co by z jedné z mnoha minizápletek udělal zápletku hlavní. Chlap s gulama. A protože Fortitude takového chlapa v tvůrčím týmu nemělo, vyznění projektu se neuvěřitelným způsobem tříští. Poměrně přirozené maloměstské drama nevzdálené třeba takovému Broadchurch, ve kterém scénáristé v prvních několika dílech vcelku precizně budují výrazné postavy, je tak poměrně brzy zabito logikou. To když se při výrazných událostech, popsaných výše, nikdo, ale absolutně nikdo nechová racionálně. Když se postavy chovaly debilně v trapnodramatu Pod kupolí, dalo se to vzhledem k okolnostem přežít. Fortitude ale není odříznuté od světa, to ho jen autoři odstřihli nůžkami, doufaje, že si divák ničeho nevšimne. Všimnul. Minimálně já.

Vtipné tedy je, že čím míň se nějaká dějová linka snaží být cool, tím zajímavější mi přišla. Šerif Dan (Richard Dormer), odkrývání jeho minulosti a náklonnost k Véronice Echegui, která ale radši kroutí zadek na zbabělé idioty s kudrlinami, je výborný. Stejně tak Tucciho postava, která v cizím prostředí nestydatě čmuchá a řeší aktuální i dávné záležitosti. A taky že scény, ve kterých Dormer s Tuccim byť jen sedí u stolu a popíjejí spolu chatoneaux d'pappe vodku, patří mezi vůbec ty nejlepší. A nutí bohužel si domýšlet, jak mohl být Fortitude výtečný, kdyby se autoři včas rozhoupali. Kriminální drama nebo mysteriózní skorokingovka? Pro obojí tu není místo. Na to jsou postavy příliš odtažité a dějové linky banální.

Tak aspoň, že krev na sněhu vždycky vypadala a bude vypadat dobře, ne? No, jak se to vezme. Fortitude každopádně nevzbuzuje nějak extra velkou zimu a autoři si za to mohou sami. Nejprve skrze dialogy poučí o tom, že vyjít si ve Fortitude ven bez rukavic a čepice je o akutní omrzliny. No a v další scéně si to kolem šine spokojený Stanley Tucci s pleší na volnoběh a v kabátě na jaro. Nikdo tu navíc nemá červený nos, lidem se nesráží dech ani nemrznou uši. Což docela ruší a vydatně podkopává atmošku. A okolní překrásná krajina (natáčelo se na pro zajímavost na Islandu a v Anglii) to zachraňuje pouze zpola.

Fortitude bohužel není tak blbé, aby bylo zábavné. Jen z něj co chvíli vykukuje promarněný potenciál. Autoři toho měli spoustu na srdci a přitom zatoužili po klidném, britském, rozvážném tempu. Kvalita jednotlivých epizod pak výrazně kolísá v závislosti na tom, jaký příběh je zrovna vyprávěn. Pokud je v něm hodně Tucciho s Dormerem, je vše vcelku v pořádku. Když se chopí prvních houslí vědci, Gråbøl a mysteriózno se sci-fi, zůstanou po Fortitude jenom zpocené ruce. A kdo by si s takovýma rukama toužil potřást? Já ne.