Dobrá manželka. Název, který pořád úplně nezní jako něco, co by váš manžel, přítel, bratr, či jen obyčejný kamarád měl někdy začít sledovat. Jenže první zdání klamou a modří už dávno vědí, že tenhle seriál je přece jen mnohem víc, než pouhá generická Hallmarkovina s krásnou ženou v hlavní roli, kterou si maminy v domácnostech krátí čas při žehlení. Nope, tady se vracíme do té části seriálové revoluce, která dala za vznik dnes již kultovním sériím jako jsou Ztraceni, Dr. House, Mad Men nebo třeba Breaking Bad. Říkejme tomu doba př. H. o. C., neboli před House of Cards (kdy se smazaly poslední hranice mezi filmem a televizí) a smutněme, jelikož Dobrá manželka je doslova tou poslední dobrou vzpomínkou, která na tuhle seriálovou éru odkazuje.

Kdo říká, že dvacet dva epizod a týdenní zápletky musí být nutně špatné? Když Dobrá manželka (nebo kterýkoliv další z těch výše zmíněných seriálů) začínaly, epizodní děj a skromná stopáž nebyly vůbec nic divného. S dobrým námětem, kvalitními scenáristy a šikovným obsazením se tehdy dělaly divy, které dnes klasickým stanicím už jaksi nejdou zopakovat. Na jednu stranu je to škoda, na tu druhou asi přirozený posun talentu směrem k větší kreativní svobodě (HBO, Netflix). Pointou je, že zatímco diváci už se pomalu začínají upínat ke komiksovkám a originálním minisériím, případně se rovnou pouští do náročnějších antologií, Dobrá manželka tu doteď hrdě stála a bránila onen klasičtější přístup, který je nyní spolu s ní už nejspíš definitivně pryč. A přestože si podobně jako vy uvědomuji, že to má s kvalitou její závěrečné řady jen pramálo společného a s mým hodnocením tenhle fakt tudíž prakticky vůbec nesouvisí, zmínit jsem to prostě musel. Berte to třeba jen jako melancholický povzdych autora, který se často a rád nimrá v minulosti. A tou již Dobrá manželka nepochybně je. No a teď už konečně k tomu přísně profesionálnímu recenzování, kvůli kterému jste všichni určitě tady.

Protože se jedná o poslední řadu a mě nenapadá důvod, proč by někdo, kdo nemá páru o čem seriál vypráví, tuhle recenzi četl, vykašleme se tentokrát na představování všech charakterů a zápletek a místo toho se vrhneme rovnou k tomu, co sedmá série přinesla, co odnesla a taky na co jí už zřejmě nezbyl čas (a koho urazila první polovina tohoto souvětí, ten si sjede níže k recenzi šesté řady, kde to všechno má).

Po mnoha prohraných bitvách, jak v osobním, tak i v profesním životě, se Alicia vrací k tomu, co jí baví nejvíc. K právničině. Bez firmy a zázemí začíná jako obyčejný lawyer-for-hire (jako nájemný vrah, akorát místo vraha právník) u obvodního soudu – resp. jeho americké verze, kde řeší ty nejzákladnější druhy zločinů. Zde se seznamuje s mladou právničkou Luccou, která jí dělá průvodce touhle „nižší“ sférou soudnictví ve Státech a poté, co společně narazí na pár větších případů, do kterých se připletou i staří známí z předchozích sérií (provázanost byla seriálu vždycky vlastní), se Alicia a Lucca rozhodnou pro založení vlastní firmy. Už zase. Na scénu pak také přichází nový soukromý vyšetřovatel s tváří Jeffrey Dean Morgana, který nahrazuje odchozí Archie Panjabi (která se po šesti letech už nesnesla s hlavní představitelkou Alicii, Juliannou Margulies a jejich poslední společnou scénu tak ani nenatáčeli ve stejné místnosti) a který se počas poslední řady stává takovým dalším Willem Gardnerem. A s touhle staronovou premisou pak začíná závod o čas, během něhož se tvůrci snaží odvyprávět poslední kapitolu příběhu hlavní postavy a její rodiny tak rychle, že přitom svou neopatrností a horlivostí ničí všechno ostatní.

Tak tak, lehkost, opatrnost, rozum, preciznost, komplexita a vůbec vše, co dělalo Dobrou manželku tak dobrou v letech minulých, jakoby bylo během té poslední řady odsunuto na druhou kolej a do hry nastoupily afekt, chtíč, dětinskost, náhoda a zbrklost, které rázem mění kdysi tak promyšlený děj v relativní chaos. Fajn, přeháním, je to spíše nahodilost, s jakou na sebe jednotlivé epizody navazují a jakým způsobem scénář s postavami a jejich dějem zachází, nicméně ani to není úplně okay. Jistě, kdekdo by mohl namítnout, že je to záměr a nepochybně by měl z části i pravdu, protože pointa celého příběhu seriálu je v tom, že hlavní postava vždy stála při své rodině, vždy chovala ty správné hodnoty a nikdy se neřídila svým srdcem, pokaždé jen hlavou a tohle všechno jí přineslo jen samé neštěstí, proto nyní ve zkratce na všechno kašle a uhání směrem ke svému šťastnému konci. A já bych to tak i bral, kdyby to mělo alespoň malý předvoj. Jenže nemá, závěrečná série je podmíněna jenom tomu a tím pádem vypouští všechno ostatní, což má za následek vypuštění řady vedlejších linek (zabolí především šeredně nedotažená linka s NSA).

Ve finále se zkrátka neubránite dojmu, že si seriál a postavy zasloužily trochu více prostoru. A není to prosím, jako by mi snad seriál nějak ukrutně chyběl (za srdíčko chytnul jenom jednou a to někdy během čtvrté řady) a já si přál, aby dále pokračoval. Ta další série tomu chybí zhruba stejným způsobem, jako kus malého Lego laseru na vašem zbrusu novém X-Wingu, který jste nedávno půjčili malému bratranci a on ho vrátil nejen v dezolátním stavu, ale zároveň i s chybějícími dílky stavebnice.

Nicméně co kvituji je návrat jedné ze starých (starých starých) postav v poslední epizodě a vlastně i pokus o vyhnutí se většině klišé, které jsou s podobně zaměřenými seriály během jejich závěrečných sérií často spojeny. Za tohle skutečně kudos a taky díky za celou tu právničinu, kterou seriál po dobu svého působení nabízel. Tady se to naštěstí nikdy nezvrhlo v házení prázdných papírů ala Suits, případy stály pokaždé v prvé řadě na argumentech. To plus humor, který byl pro Dobrou manželku taktéž odjakživa specifický a ani v samotném závěru na svém šmrncu nic neztratil. Byla to zkrátka jízda, která vlastně až do poslední chvíle ani jednou neubrala ze svého tempa a i potom jste si na ní mohli najít dost věcí, kvůli kterým si ji přesto budete pamatovat jako nezapomenutelnou a definitivně stojící za váš čas. Dobré zkrátka převážilo to špatné a manželka se tak loučí sice ne s nejlepší řadou, zato ale pořád s nadstandardem, který ještě jednou, naposled, dává vzpomenout na ty staré časy, kdy dvacet dva epizod a týdenní zápletky byly víc než jen fajn. Mnohem víc. Za to a taky za všechno ostatní sbohem a… Díky!

P.S. Regina Spector vládne! 
P.S. 2 Intro k sedmnácté epizodě je naprosto zničující ukázka filmařského umu kombinující jednoduchost, přímočarost a společenský přesah. Tvůrci v sobě fakt měli ještě dost nápadů.