Guys with Kids. O čem jen takový seriál může být? Vezmeme bandu tří nezodpovědných otců a necháme je se vtipně vypořádávat se svými ratolestmi. Sérii prvoplánových gagů na téma rodičovství proložíme nějakou vztahovou tématikou, aby se mohlo řešit i něco jiné než přebalování plín, sem tam přidáme nějakou popkulturní narážku pro znalejší publikum a především nenecháme postavy mluvit o ničem jiném, než že vychovávat děti je ta nejtěžší práce na světě. Připadá vám taky, že taková látka může maximálně fungovat ve dvou třech dílech, ale vůbec ne v celém seriálu? Televizní stanice NBC si to nejspíše nemyslí, tak nás čeká rovnou třináctidílná první sezóna. Jestli se však tvůrci nepokusí o nějakou lehkou inovaci, je dost možné, že „muži s dětmi“ dříve skončí než začnou. Ostatně, jakou životnost lze odhadovat u seriálu, kde má jedna postava své dítě na vodítku a má to být vtipné?

A to nemluvím jen o ideologickém podtextu, ze kterého se musí zákonitě všem milujícím rodičům dělat špatně. V tomhle seriálu totiž většina postav své děti nesnáší! Neustále si na ně stěžují, fňukají nad svými životy, nad nedostatkem volného času, nadávají, že děti vůbec mají a kolik starostí jim přinášejí. Na tomto nekonečném stěžování si na rodičovství je postavena většina gagů, které by nejspíš v nějakém vesmíru měly být vtipné. Ale to bohužel nejsou – možná za to ani nemůžeme obviňovat tvůrce scénáře, ale spíše člověka, který přišel s tak absurdním námětem na sitcom a doufal, že to bude fungovat a nestane se z toho jen zoufalý stereotyp.

Těmi lidmi jsou Jimmy Fallon (který seriál zaštítil také jako jeden z producentů) a Charlie Grandy, tvůrce seriálu Kancl. Na něco tak sofistikovaného ale zapomeňte, tady někdo zapomněl na odhadnutí míry toho, co je ještě akceptovatelné. Opravdu nás baví, když jsou z nás už od první minuty dělání blbci? Fallon v prvních minutách přislíbí, že sitcom je natáčen před živým publikem. Stačí ale dalších pár okamžiků na to, abyste začali uvažovat nad tím, jestli náhodou nelhal nebo jestli náhodou nebylo obecenstvo nadopováno nějakým neznámým druhem drogy, která mu dovoluje se smát na absolutně nevtipných místech. Předtočený smích nebere od začátku konce a objevuje se jakoby náhodně, kde se zrovna to zrovna tvůrcům zlíbí. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Lynchův experimentální „sitcom“ Rabbits, kdy rodina králíků mluví nesmyslné dialogy a do toho se ozývá náhodný potlesk a smích publika. Přesně takhle to vypadá i tady, jen s tím rozdílem, že tohle se chce prodat sledujícímu „stádu“ u televize jako něco vtipného a zábavného, s čím by měli trávit čas každý týden.

Obsazení se také moc nevyvedlo. Z trojky unylých třicátníků lze akceptovat jen Anthonyho Andersona (toho si můžete pamatovat například z vedlejších rolí z Transformers, Skrytá identity nebo Vřískotu 4), který přesně pasuje do kategorie „zábavný uřvaný černoch“, takže mu skoro nejde nic zazlívat, když hraje svůj typický standard. Zbylá dvojka v podání v celku neznámého Zacha Creggera a Jesseho Bradforda (kdo viděl marvelovský kraťas Item 47, jistě ho pozná) je bohužel nevýrazná a nevěrohodná. Protipól ke třem kamarádům Garymu, Nicku a Chrisovi jsou jejich manželky, s nimiž se jakž takž rozehrává také nějaká romantika, která je ale nutně opředena mnohými klišé.

Kdybyste v podstatě vypustili ty děti, máte tady naprosto klasický vztahový sitcom, kde by k sobě páry hledaly složitou cestu a nakonec by jí našly. Tady se však mimoděk objevují i ty žvatlající nemluvňata, ale jejich jiný účel, než být předmětem věčného nadávání hlavních hrdinů, jsem nepostřehl. Vyžadovat od Guys with Kids více než pouhou kratochvíli je téměř nemožné, ale na druhou stranu – kdo by se jim v té nekonečné změti mnohem kvalitnějších seriálů chtěl věnovat? Možná ho nějací američané bez rozmyslu zapnou v úterý večer, jen aby byla puštěná televize (což je ekvivalent tuzemských Ordinací) a bezduše jej zhlédnou. My ostatní se ale raději uchýlíme k sledování nadcházejících sezón HIMYM nebo TBBT.