Není to televize, je to HBO. A tento rok se jí na poli TV filmů povedly hned dva kapitální zářezy se jmény elitních hereckých hvězd. Julianne Moore, Eda Harrise a Woodyho Harrelsona se podařilo ulovit do politické Game Change (recenze brzy), teď přišly na řadu další neméně zářivé persóny Hollywoodu. Jak to Clivu Owenovi a Nicole Kidman sluší v romantickém dramatu v 1.78:1?

Ernesta Hemingwaye asi není třeba sáhodlouze představovat. Jméno spisovatele, jehož jsme všichni nenáviděli u maturit a později si jej někteří zamilovali na stránkách výborných knih, zná každý. Horší už to bude s Marthou Gellhorn. Minimálně v USA známá válečná korespondentka z bojišť druhé Světové války (zemř. koncem 20 století) byla celých pět let ženou slavného tvůrce, inspirovala jej pak mimo jiné k sepsání románu „Komu zvoní hrana“. Teď se píše rok 2012. Přišlo HBO, padlo sexuální tabu, největší herci se nebojí do televize. Výsledek?

Poměrně nevýrazný režisér Philip Kaufman (Invaze zlodějů těl, Quills – Perem Markýze de Sade) o sobě dal naposledy vědět před osmi lety, TV film zatím nenatočil žádný. Vzniklo díky jeho spolupráci se známou kabelovkou něco chvályhodného? Inu, tak zaprvé více prostoru pro děj na obrazovce znamená nejen mohutnější záběry – ke slovu se dostává i řeč těla. A herci toho využívají. Nicole ladně kroutí pozadím a zcela se obnažuje v erotických scénách, Clive za sebe často nechává efektně mluvit celou svou postavu ve zlomových momentkách beze slov. Obě star z červených koberců jsou si dobře vědomy většího ořezu objektivu, a je to znát.

Hemingway & Gellhorn je stylovka a jde vidět, že tvůrci se s vizuálem piplali. Za zmínku určitě stojí snaha o autentičnost a to teď nemluvíme o dobových kostýmech či kulisách, které jsou dnes (zejm. pro HBO) samozřejmostí. Produkce – ruku v ruce s režií – na to jde ještě jinak. Pravidelně se tu prolínají černobílé, z archivů vyhrabané záběry s klasicky moderní, barevnou kamerovou ostrostí: co ze začátku působí dojmem přehnané snahy tvůrců o maximální zážitek z filmu, se jím později také stává. Kidman a Owen jsou nezřídka nenásilně vroubováni do reálných dobových záběrů a světe, div se, funguje to.

Půltřetí hodiny dlouhé biografické drama plné strhujících dialogů, létajících kulek a alkoholu nejvíce zaujme diváky vyhledávající artové vyprávění o osobnostech, jež skutečně žily. Herci nehrají zle (objeví se i Robert Duvall nebo Xerses z „třístovky“ Rodrigo Santoro), atmosféra funguje. Kámen úrazu je ale jinde. Hemingway & Gellhorn je celkově bohužel dost nevýrazné a unylé. Výtečná poetická postelová scéna během bombardování, potíže s kolegy umělci nebo spisovatelův berserkovský amok během jedné z minima válečných scén sice uzemní, již několik hodin po titulcích se ale nelze vyhnout spíše pocitu zklamání. Existencionální a erotické trable dvojice pisálků-cestovatelů nadchnou, vyprchají však s až podezřelou grácií. A to je špatně.

Gellhorn tvrdí, že největším nepřítelem lásky je nuda. Zde naneštěstí platí to samé. Emoce jsou možná skrze hlavní herecké představitele dávkovány s precizní zručností, když o ně ale divák nejeví zájem, vyjde veškerá snaha herců vniveč. K látce, o které předem všichni ví, jak dopadne, to asi chtělo přistoupit trochu zručněji. Kde je napětí, proč není o něco lépe vysvětlena a podána chemie mezi párem, který se i navzdory rozdílným povahám ne a ne rozejít? Game Change se nám snad bude líbit víc.

A co teď. Fandům bývalé femme fatale Toma Cruise nebo tmavovlasého anglického drsňáka rozhodně doporučujeme, ostatním hrozí po první hodině stopáže znechucené vypnutí televizního přijímače. Smutné? Jen příliš ambiciózní. Netrpělivě vyhlížíme další chystaný HBO počin... co bude dál?