Narůstající popularita Twilight ságy a dalších příživných paranormálních romancí parazitujících na klasických monstrech způsobila masivní demytizaci těchto bytostí. Hrůzostrašné figury ztrácejí své původní kouzlo a jsou sprostě degradovány na romantické karikatury z vlhkých snů soudobé omladiny. Enormní expanze tohoto takzvaného umění bohužel prozrazuje, že široká veřejnost je s těmito změnami smířená, ba je přímo vítá, a dogmaticky si zaměňuje umění za laciný škvár. A ještě předtím, než se Eli Roth vydal do Peru resuscitovat zašlou slávu dnes již polozapomenutého italského sub-žánru cannibalsploitation, rozhodl se společně s Deranem Sarafianem a Brianem McGreevym navrátit znásilněným monstrům jejich důstojnost a démonickou formu.

Hemlock Grove je stejnojmenná adaptace McGreevyho literární prvotiny, která se, stejně jako většina debutů, potýká se všemi možnými nedostatky příznačnými pro začínající autory. Jeho psaní nese známky nedůsledného skládání větných celků, popisy jsou v hojné míře zmatečné, postavy vykresluje až příliš povrchně a celé dílo se utápí v prvotní naivitě. Odsuneme-li ale veškeré neduhy stranou, není nijak složité spatřit v něm určité kvality. McGreevy zajímavým způsobem modernizuje klasické archetypy, oplývá řadou originálních náhledů, valnou mírou dostatečně zvrhlých nápadů, překvapivě břitkým černým humorem.  Tedy kvalitami, které se v rukách schopného tvůrce mohou proměnit v ohromný potenciál. Hemlock Grove je tak jedním z mála vzácných případů, jemuž změna média výrazně napomohla a ve výsledku dokonce i předčila svou původní podobu.

Samotné ztvárnění fiktivního Pensylvánského městečka vytváří iluzi anachronického prostoru, v němž vzniká rozpor mezi tradičními hodnotami a pokrokem. Představuje určitý amalgam maloměstského prostředí, panenské divočiny a utlačující industriální monstrózity; jakési rozhraní mezi důvěrně známým a zlověstně cizorodým, mezi fantazijním sněním a netušenou noční můrou, na jehož hrozivost neustále upomínají znepokojivé rakurzy města, rámující uhrančivou atmosféru celého seriálu. Hemlock Grove se tak stává produktivní substitucí za tajuplná sídla a přilehlé vesnice, jak je známe z klasických hororů, a jejich gotickou ponurost zaměňuje za opulentní biotechnickou změť moderní doby.

Uprostřed této rafinované městské struktury stojí totožně anachronické obyvatelstvo, jehož individuální občané představují široké spektrum potencionálních mikrosvětů. Některé z nich tu s větší, tu s menší mírou rozvíjejí hlavní dějovou linku, jiné jsou pro ni čistě bezpředmětné, ale přesto tvoří nedílnou a neméně zajímavou součást McGreevyho universa. Časté srovnávání s Twin Peaksem mi přijde přehnané, byť jejich analogie není úplně nemístná. Stejně jako Lynch/Frostovo opus magnum, i Hemlock Grove na sebe vrchovatě klade narativní vrstvy, záměrně odkládá základní otázky stranou ve prospěch postav a své nálady i žánrové polohy střídá s obdobnou lehkostí. Nehledě na to, že od dob Twin Peaksu se definitivně jedná o tu nejbizarnější možnou podívanou vůbec.

Soustavná péče o postavy umožňuje proniknout do jejich psychologie mnohem razantněji, než se to podařilo původnímu románu, a vtiskuje jim překvapivou živelnost a funkční chemii, která je ještě prohloubena výtečnými hereckými výkony jak ze strany ostřílených hvězd, tak neokoukaných tváří. Vstřícné podmínky Netflixu McGreevymu navíc umožňují rozvíjet své zvrácené nápady, které pod Rothovým vedením vkusně překračují běžný rámec televizní produkce a nijak neomezují ani Sarafianovu imaginaci a jedinečnou estetizaci násilí, danou úzkou spoluprací s Dariem Argentem a Luciem Fulcim, jež celému seriálu propůjčují neopakovatelnou ponurou grotesknost korelující s ostrým černým humorem. Mimoto je v dnešní politicky korektní době více než osvěžující vidět, jak hlavní hrdinové kouří jednu cigaretu za druhou.

Pokud jde o samotná monstra, zapomeňte na stereotypy dané soudobými literárními a filmovými kýči. Jistě, ani tady se neubránily určité aktualizaci, ale tvůrčí tým si dal důkladně záležet na tom, aby jim jejich proměna ublížila co možná nejméně.  Hemlock Grove se obrací k samotným kořenům a svým monstrům navrací jejich prapůvodní zrůdnost, pudovost a sexualitu. Zatímco vlkodlaci a upíři se podřizují vlastní divokosti a animálním instinktům, využívajíce své schopnosti především k čistě sobeckým cílům, modernizované Frankensteinovo monstrum si uchovává lyrické charakteristiky Mary Shelleyové. Nečekeným trumfem jsou i jednotlivé transformace, které se pojí s naprostou agónií. Sarafian v Peterově bolestivé přeměně ve vlka dosahuje neuvěřitelné intenzity viditelným potlačením CGI a využitím především poctivé maskérské práce, přičemž souběžně sympaticky odkazuje na Landisova Amerického vlkodlaka v Londýně a Jordanovo Společenství vlků.

Propojení nadpřirozeného světa s mysteriózní aurou titulního města mimoto vytváří neutichající, lepkavé erotické dusno, které je paralelně ještě umocněné častou přítomností falické symboliky. Skutečnost, že seriál upřednostňuje své postavy před prvoplánovou monster zábavou a činí z nich zajímavé individua, z Hemlock Grove dělá jeden z nejosobitějších mysteriózních hororů moderní televizní produkce. Je překvapivě funkční ve všech svých žánrových polohách a jeho pomalé otevírání nových hádanek, aniž by zodpověděl na ty předchozí, jen výrazně napomáhá výsledné atmosféře. Přesto to v současné době plné předsudků, spojených zejména s tématem a jménem producenta, nebude mít u diváků nijak jednoduché.