Florida je divný stát, jak říkají už spoustu let Demokraté. A tento divný stát hostí jakousi ozdravovnu pro navrátivší se vojáky, program pojmenovaný Homecoming. Ten jim má usnadnit aklimatizaci na normální svět pomocí terapie a nácviku společenských situací. Celý výzkum financuje soukromá firma Geist, která je napojena na americké armádní struktury. 

Projekt a terapii vede Heidi Bergman (Julia Roberts), pro níž je to největší kariérní příležitost a nejzodpovědnější práce, kterou kdy měla. Je tedy extra motivovaná dokázat, že na ni má. Její šéf Colin (Bobby Cannavale) na ni buď křičí nadávky nebo povzbudivá sportovní hesla. Během sezení se s jedním vysloužilým vojákem, Walterem (Stephan James), sblíží a začne zpochybňovat některé léčebné metody. Zvlášť Walterův parťák Shrier má z místa špatný pocit. Mohou vojáci svobodně odejít? A proč jsou v izolaci? Zatímco dřív se na věci jako syndrom války v Zálivu nevěřilo, teď cpou dokonce soukromé společnosti do poznamenaných vojáků svoje prostředky jen proto, aby jim zlepšily život. Čím to?

 Homecoming je adaptace podcastu Eli Horowitz a Micaha Bloomberga, kteří zde figurují jako autoři scénáře a výkonní producenti. Režie se ujal Sam Esmail, tvůrce Mr. Robot, a spolu s kameramanem Todem Campbelllem dodávají Homecoming silnou stylizaci.  Musí přijít na způsoby, jak poutavě natočit mnohé konverzace, protože rozhlasové hry jsou logicky o dialozích. Esmail střídá extrémní detaily (dodání léčiv od sběru plodin přes zpracování a balení) se záběry z nadhlavníku, kdy postavy pozorujeme jako při laboratorním experimentu. 

K vyvolání žádoucí atmosféry slouží použití zvuků či hudby na začátku každé epizody ještě než se „rozsvítí“, pocit nejistoty zase prohloubí nápad se senzorickým osvětlením v kartotéce Ministerstva obrany, kdy při každém kroku chvíli trvá, než se po zhasnutí předchozího světla rozsvítí to další, a tak podobně jako my i postavy chvílemi tápají ve tmě. Zaměřuje se na nečekanou faunu (případ s pelikánem). Mou nejoblíbenější vizuální finesou je doznívání situace v závěrečných titulcích, kdy prostředí a postavy jakoby žijí vlastním životem za rámec příběhu (něco podobného užili i tvůrci Call Me By Your Name).  

 Asi nejvýraznějším obrazovým rozlišením je střídání poměru stran. Zatímco ústřední terapie se odehrává na jaře 2018 a je klasicky širokoúhlá, scény z budoucnosti (konkrétně o čtyři roky později) jsou v poměru přibližně 1:1. Úzký čtvercový pás dodává budoucí přítomnosti svíravý pocit a podtrhuje limity paměti. V roce 2022 už Heidi nepracuje na prestižní pozici a nezodpovídá za Homecoming, je to servírka v rodném městě, jež úředníkovi z Ministerstva obrany, který prošetřuje jakousi stížnost na Homecoming, odmítá říct cokoliv o Colinovi nebo o projektu s tím, že si na nic nevzpomíná. Blízká budoucnost tu vypadá jako opraná 90. léta. 

Právě v těchto časových skocích mezi energickou a sebejistou Heidi a Heidi unavenou a sehnutou plně vynikne um Julie Roberts, která je posledních deset let (spíš víc) trestuhodně nevyužitá a jejíž teskným očím a expresivní puse patří obrazovka stejně jako v 90. letech stříbrné plátno. Kontrastem jejího střídmého vystupování je Colin, jemuž Bobby Cannavale (Vinyl) propůjčuje jisté hyperaktivní charisma. Shea Whigham je skvělý coby poctivý ouřada Thomas Carrasco (kdy byla takováto postava nejblíž něčemu, co lze nazvat hrdinou příběhu?!). Není to stoický hrdina, spíš chlápek, co často mlčí, protože je trochu nudný a nesvůj. Stephan James jako Walter Cruz i jeho starostlivá matka Gloria, která má zlé tušení a nechápe, proč by někdo pomáhal jejímu synovi zadarmo, v podání Marianne Jean-Baptiste jsou prvotřídní. 

Prostředí léčebny odtržené od světa a její zvláštní pravidla a ekosystém inspirovalo nejednoho umělce (Mannova Čarovná hora, Cure for Wellnes Gorea Verbinského), stejně tak budova na samotě – budováním atmosféry a ostré zahýbaní kamery v rozích chodeb navozuje trochu Kubrickovo Shining (možná není náhoda, že na konci devátého dílu zazní Händelova sarabanda, kterou Kubrick užil v Barrym Lyndonovi). Homecoming nás nutí klást si znepokojivou otázku, odkdy se stáváme komplici v něčem, do čeho úplně nevidíme, ale co nám vyvolává mrazení v zádech. 

V čistých, půlhodinových epizodách není prostor na podzápletky, což je zároveň pochvala i výtka. V době 70minutových epizod je toto vítané osvěžení (a poslední dobou se k němu uchyluje více dramat – jako třeba Vida). Na druhé straně na kompaktní děj jsou tu filmy a výhodou seriálu je právě to, že mohou být vícevrstevnatější. To nic nemění na tom, že Homecoming je vtahující a záhadný thriller, který umí prodlévat na vizuální zkratce a kde dialogy hezky křupou, který je chytrý a ukazuje, nakolik jsme týmiž lidmi po výpadku paměti, nebo že některé věci by opravdu neměly mít na starost soukromé firmy. Je dobré si sto let od konce první světové války připomínat, jak snadno se na válce vydělávají peníze. 

 Finále má potitulkovou scénu, jež vnadí na druhou sérii, kterou už Amazon ohlásil.