A hlavně nezapomeňte udělat ozdobnou mašličku. Tenhle seriál si ho zaslouží, částečně i za to jak rychle vyšuměl, když ho dávali v českých televizích. Za vším stojí kultovní producentská dvojka Joseph Merhi a Richard Pepin. Prosluli především jako autoři ohavných videobéček (ala CyberTracker II), ale tenhle seriál se jim z jakéhosi záhadného důvodu podařil. Jako by do něj zakleli všechny svoje klukovské sny a naházeli do jednoho hrnce všechny fajn klišé. Všichni víme jak takové mixované dorty končí... bůček zkrátka nekombinujete se šlehačkou a red bullem, navzdory tomu, že máte všechny zmíněné ingredience rádi. Merhi s Pepinem na to ale nebrali ohled a vyrobili naprosto ultimátní guilty pleasure, při kterém důchodci zavírají oči, svobodné matky se chytají za hlavu a děti křičí nadšením. I ty dospělé děti a že jich... eh teda nás po světě běhá. Wolf Larson (pamatujete si ho z Tarzana) a Steven Williams (pamatujete si ho z Akt X) přišli k téhle akční náloži jako slepí k houslím, ale jejich chemie by se dala exportovat do zemí třetího světa a svojí bezprostředností by nakrmila celé vesnice. Neustále popichování je prokládáno honičkami a občas se zdá, že hrdinové víc času stráví v poklusu (ne nadarmo se jeden z nich jmenuje Chase), protože po začátku akční scény do tří minut zlikvidují jakékoliv auto (myslím, že by dostali na lopatky i tank).

A když mluvíme o likvidaci, nejde o nějaké pofiderní naražení do zdi. Auta většinou končí v obrovském kotouči barevných explozí, desítky metrů nad hlavami všech zúčastněných. Dalším levelem jsou potom likvidace budov. I betonový obr o deseti patrech se ve zpomaleném záběru rozletí na částečky o velikosti cigaretových krabiček. Nevím jestli tenhle umělecký styl už někdo pojmenoval, ale jednoho dne se o něm bude vyučovat na školách. Proč to tady funguje? Nikdo si na nic nehraje... i tam, kde Kobra 11 zachovává vážnou tvář a snaží se jí narušit jen bavorským vtipkováním Bonratha a Herzbergera, tam se u L.A. Heat smějete nepřetržitě, protože replika všech žánrových prvků (včetně věčně rozeřvaného policejního šéfa a záporáků, do kterých se hlavní hrdinové strefují s ochotou Joe Hallenbecka) je natolik dokonalá, že s přehledem odkopává seriál do roviny mírné recese. Nikdo by si přeci nedovolil v roce 1996 natočit něco, co se ideologicky zaseklo v 80. letech a vzalo si to odtamtud i znělku. Anebo dovolil? Ať už je skutečnost jakákoliv, jsem rád, že to chlapci dotáhli alespoň na dvě sezóny, protože v zástupu těch ultravážných policejních seriálů ze současnosti působí jako zjevení z jiného vesmíru. Kdo viděl, ten nezapomene, kdo neviděl, ten musí doufat, že se Chase a August zas jednou vrátí. Nevím jak vy, ale já budu čekat s otevřenou náručí.