Hlavně se moc neopakovat. Protože odstavců o tom, že byla strhující Vražedná práva zdaleka nejpopcornovějším seriálem zimy, jsem již na TVZone napsal příliš mnoho. Takže ve zkratce. Annalise Keating učí na vysoké škole právničinu, ty nejnadějnější studenty si s sebou často bere na praxi přímo do justiční síně. Osudová volba tentokrát padla na pětici vyvolených šprtů, kteří se ovšem záhy nešťastnou náhodou přichomýtnou k vraždě. Nic ale není takové, jak se na první pohled zdá! Kolik flashbacků se vejde do padesáti minut? A kolik šokujících odhalení lze vměstnat do jednoho soudního přelíčení? Nic napínavějšího už tuto sezónu v thrillerovém rybníčku nejspíš neuvidíme. Vydželo ale stylové adrenalinové tempo až do konce? Jak se to vezme.

Do stojatých vod podprůměru nespadlo How to Get Away with Murder nikdy. Jen to možná sem tam chtělo trochu víc šťávy. Nějakou pop-cornovou zálivku, kterou byste si na horké zlatavé kudrlinky nalili ve chvíli, kdy se vám jejich jednotvárná chuť začne zajídat. Protože když je něco hrozně moc dobré, neznamená to automaticky, že by toho mělo být příliš. Opakovat se neustále bez jakékoliv dramaturgické invence stále dokola. To je pak poměrně obtížné, vyhnout se lehkému zklamání v podobě repetitivního budování zápletky. Aneb zkuste si po stopadesáté zajít na bungee jumping a řekněte si sami, jestli vám učaruje i skok č. 151.

Dobrá zpráva zní, že se jedná v podstatě o jediný zápor Vražedných práv. Tvůrci (vivat nenáviděnou Shondu Rhimes!) se po celou dobu patnácti epizod snažili o doslova smrtící drajv, a vyšlo jim to. Po vánoční pauze už nás sice podzimní seriál nedokázal stoprocentně zabavit onou vypiplanou dramatickou noblesou jako před zásadním odhalením specifické vraždy, prvních devět částí ale bylo hotovým televizním zjevením. Ty postavy! Ta hudba! Ten stres! I energičtí Suits náhle vedle How to Get Away with Murder vypadali jako nějací chudokrevní, podvyživení příbuzní. ABC divákům předvedlo, jak se mají lidé správně hádat v soudní síni, aby to vypadalo zatraceně sexy.

Existuje pouze jeden cool seriál. Vražedná práva.Našláplé, to je to slovo. Při sledování téhle pecky se holt nikdy nezbavíte dojmu, že se tu imrvére děje něco strašně důležitého. I když se třeba studenti musí celý den přehrabovávat v archivu a snažit se najít důkazy proti opoziční straně žalobce, režiséři vše natočí způsobem, jako by šlo o šokující finále seriálu, který má za sebou deset infarktových řad. Všichni, kteří stáli za tímhle thrillerovým skvostem, moc dobře věděli, jak divákům prodat napětí. Veškeré dialogy navíc doprovází šíleně návyková hudba, beaty zdařile podkreslují už tak hektickou atmosféru. Dva nejlepší televizní soundtracky za poslední rok? Pozůstalí a Vražedná práva, vážení.

Svůj vlastní zdejší odstavec plný nekonečné chvály si skrze show vykoledovala i Viola Davis. Krutopřísné herečce jen o fous unikl Zlatý glób za její hlavní roli nesmlouvavé právničky, a nominace to byla vskutku zasloužená. Viola si zde totiž oddřela zatracepený kus tvůrčí práce, a její běsnící černošku s tajemstvím teď z hlavy nikdo jen tak nedostane. Kovaná filmová hvězda bude o sošku jistě urputně bojovat i příští rok – i když se stanice z jakéhosi důvodu ještě pořád zdráhá ohlásit druhou sezónu.

Není to tak, že byste How to Get Away with Murder měli vidět. Vy ji totiž vidět musíte. O seriálu se bude ve fandovských kruzích mluvit čím dál tím hlasitěji a byla by škoda, aby vám naspeedovaný thriller uniknul jen proto, že jste na něj neměli chuť anebo čas. Chuť se dostaví bezprostředně po pilotu a čas také není problémem, jedná-li se o "pouhých" patnáct epizod. Z vlastní zkušenosti mohu hned nadvakrát potvrdit, že je opravdu jedná o nebezpečnou drogu. Minulou neděli jsem Práva doporučil kamarádovi, který seriály zrovna nežije – v úterý ráno mi nadšeně hlásil, že má po dvojitém maratónu dokoukáno. Jinak to prý ani s těmi nervydrásajícími cliffhangery nešlo.