Seriálové piloty to při současné přesycenosti všech televizních kanálů nemají jednoduché. V široké konkurenci jen stěží nalezneme pořad, u nějž by se na základě limitovaného časového rozhraní daly jednoznačně rozpoznat jeho budoucí kvality. Byť je výsledný seriál sebeuspokojivější, valná většina televizních pilotů navíc postrádá jakoukoli invenci a často působí jako přes kopírák. Základní expozice, jasné rozdělení charakterů na protagonisty/antagonisty, odhalení motivací i sociálních problémů a závěrečný klimax, který diváka vysloveně nutí do sledování následující epizody. Tu a tam se však najde výjimka, která se této šabloně určitým způsobem příčí. A jedním z těchto vzácných případů jsou právě Intruders.

Kdo sledoval Akta X či (nejen)žánrově spřízněné Millennium jistě tuší, co od televizní produkce očekávat, usedne-li na scénáristický post duo James Wong a Glen Morgan. Veškerý humor i odlehčující linie jsou odsunuty stranou ve prospěch nekompromisního temného oparu, který nepolevuje v průběhu celé stopáže dané epizody. Poté, co se jejich cesty rozešly, a každý se vydal vlastním směrem, však jejich následující projekty ztratily onu chmurnou auru a propadly tuctovým žánrovým konvencím. Nicméně, jak se tak zdá, právě Morganův aktuální přepis románu Michaela Marshalla by mohl být oním dlouho očekávaným návratem wong-morganovského rukopisu.

Více než cokoli jiného totiž pilotní Intruders připomínají druhou řadu zmiňovaného Millennium a to předně v šálení samotného diváka, kdy zdánlivě obyčejné věci/události vedou k nadobyčejnému významu. Tentokrát však Morgan zachází ještě dál a neposkytuje žádné vodítko, žádnou pevnou spojnici mezi klíčovými momenty, které by se dalo držet. Jednotlivé segmenty jsou záměrně rozbíjeny velkým množstvím dílčích linií v takové míře, že z nich vzniká narativní změť, pořád však s pevným dramaturgickým řádem, kterou je i přes její linearitu téměř nemožné rozklíčovat. Oproti běžným seriálovým pilotům s jasně nalajnovaným příběhem tady divák tápe a není s to přesně určit, která z postav je důležitá či se to vlastně právě stalo.

Tento vypravěčský chaos ovšem vůbec není na škodu, ba přímo naopak. Veškeré události, veškeré jména, nad nimiž visí překvapivé otazníky, totiž stimulují pozornost a celkový zájem mnohem produktivněji, než laciné cliffhangery. Souběžně pak pilotu propůjčují nepředvídatelnost a nevídanou mysteriózní auru, která dokáže spolehlivě vyvolat mrazení v zádech i s tím minimem informací, jež máme k dispozici. Samotná formální stránka, střídající široké, neohraničené plochy snímané v celcích s uzavřenými místnostmi prezentovanými voyeuristickými záběry či často zrcadly deformovaným obrazem, pak dotváří postupně houstnoucí atmosféru tajemna a sílící pocit nejistoty a neklidu, který nepoleví ani na okamžik, snad jen s výjimkou sympatického pomrknutí na Akta X.

Komplikovaná struktura vyprávění a odpovědi na otázky v podobě dalších otázek pravděpodobně nesednou každému, ale přesto vřele doporučuju věnovat Intruders zvýšené pozornosti. Ve výhledu na následujících sedm epizod sice je řada momentů, které by nemusel ukočírovat ani Morgan, prozatím to ale vypadá, že konec letošního léta bude zatracené mrazivý.