Sherlockovské univerzum znamenalo vždycky víc než jen Watson a Holmes. Bratr Mycroft nabyl věhlasu hlavně v poslední dekádě díky nezapomenutelnému ztvárnění jak v Ritchieho pokračování Sherlock Holmes: Hra stínů, kde ho hrál Stephen Fry, tak v seriálovém Sherlockovi, kde ho představoval Mark Gatiss. Jelikož se Netflixu nedávno povedlo zabodovat (co do divácké přízně) s filmem Enola Holmes, vyprávějícím o detektivově sestře, jsme nuceni prozkoumávat svět kolem Baker Street dál.

Sir Arthur Conan Doyle napsal, že Holmes si platí své vlastní informátory, jakési varysovské ptáčky, aby mu zpívali, co se děje v ulicích a ve čtvrtích, kde by on i Watson působili příliš nápadně. Existenci těchto přisluhovačů většinou nechaly filmové adaptace bez povšimnutí. Teď se ale tito polozapomenutí hrdinové dostávají do popředí. Naneštěstí. 

Seriál se soustředí na čtveřici nesympatických teenagerů (sestry Bea a Jessie a přátelé Billy se Spikem) a na prince Leopolda, kterého drží matka v izolaci, protože trpí poruchou srážlivosti krve. Aby byly možnosti univerza využity, bytnou jim dělá stejná osoba jako doktoru Watsonovi a Sherlockovi, Mrs. Hudson. Tak se mládež dostane do hledáčku Watsona, který si je najímá, aby řešili nadpřirozené případy v zapadlých koutech města. Sherlock Holmes, jak si správně povšiml Guy Ritchie, je přitom dost dynamický hrdina, zběhlý jako každý tehdejší muž vzdělaný na prestižních anglických školách v boxu a podobných aktivitách. Zde je ovšem pasivní a v ústraní. 

Hned v první epizodě musí skupinka vyřešit záhadná mizení dětí, což bude obnášet pramálo sbírání stop a skutečného vyšetřování, zato mnoho pobíhání, scénu se zběsilým ptactvem jako z Hitchcocka a Jessie podnikající výlety do vlastního podvědomí, aby si po potterovsku popovídala s mentorem. Její schopnosti budou v boji proti nadpřirozenu potřeba. 

Problém tohoto Watsona, kterého hraje Royce Pierreson, rozhodně není v tom, že je tmavé pleti (koho se to týká: než si budete chtít na fiktivní postavu ztvárněnou nebělošským hercem stěžovat v komentářích, zkuste to v sobě nějak překonat), ale v tom, že působí jako pletichářský ničema, který se snaží obrat sirotky bez prostředků, kteří jsou jednou nohou v chudobinci. Možná bych čekal, že když už se Watsona, toho empatičtějšího z dvojice Sherlock/Watson, rozhodnete pojmout jinak a obsadit Pierresona, neučiníte ho méně citlivým k trablům lidí na okraji společnosti. Vzhledem k tomu, že 19. století nebylo zrovna medovým obdobím pro lidi tmavé pleti. Předstírání, že společnosti 19. století nehleděly na barvu kůže, je zvláštní typ moderní rasové slepoty a utopie, která z Bridgertonu udělala jen obtížně snesitelnou, sladce ignorantskou podívanou. Přitom takový Jonathan Strange a pan Norrell pracuje s podobnou tematikou skvěle. 

Seriáloví tvůrci mají pozdní 19. století v oblibě. Ještě raději pak mají vzbuzování dojmu, že jedinou tehdejší kratochvílí bylo brutálně vraždit a chodit do bordelů (ti ekonomičtější to skloubili dohromady). Netflix může být spokojen, má do obsahu novou viktoriánskou duchařinu. Ostatní nicméně nemusí být zrovna Sherlockem, aby jim došlo, že tahle seriálová stopa vede do slepé uličky.