Všichni víme, kdo to byl. Že jsou životopisné montáže nuda? Můžete mít za sebou kolik filmových zářezů chcete, do téhle časosběrné nirvány ale stejně spadnete nepřipraveni. Za mamutí pomoci rodiny i přátel Kurta Cobaina dlouho připravovaný dokument Montage of Heck si svoji premiéru odbyl na lednovém festivalu v Sundance a posléze i v několika dalších amerických kinech. Protože se však na jeho vzniku produkčně podílela stanice HBO, objevil se značně kontroverzní snímek 4. května také na našich předplacených obrazovkách. Jak se režiséru Brettu Morgenovi povedlo natočit strhující biografickou povinnost nejen pro hudební fajnšmekry? Čtěte dál. Musíte. 

Ještě z kraje nadšené recenze si raději odpustím zbytečné chození kolem horké kaše – vážené čtenářstvo jistě hned pochopí. Osobně jsem totiž Nirvaně nikdá neholdoval. Spíše naopak. Pokud ve společnosti přišla řeč na mistra Cobaina, vybavil se mi maximálně refrén songu Smells Like Teen Spirit, čímž bohužel veškerá má znalost s grungeovým hudebním fenoménem končila. Já vím. Nebudu se zaklínat tím, že to není veliká ostuda. Byl jsem nicméně poučen a již druhým dnem sjíždím kompletní diskografii skupiny, a tím to proteď hasne. Všichni holt nemáme múzický vkus na úrovni vlasatého absolventa FAMU. Toliko tedy k recenzentovu pokání, filmová pitva následuje.

Nesmírnou silou vtahující Kurt Cobain: Montage of Heck vám pustí žilou. Nečekejte, že se po jeho zhlédnutí zvednete s rozzářeným úsměvem na tváři z gauče. Místo toho vám budou ponuré myšlenky z vroucí mozkovny ukusovat čím dál tím větší kousky příčetnosti, až bude reálně hrozit, že si v hrůze začnete rvát vlasy na hlavě. Cobainův charakter je v Morgenově kolážovité režii vykreslen zcela autenticky. Což v překladu znamená, že je tu na diváka ve finále ušita zdrcující doku-drama katarze, během níž pochopíte, proč si vzal ostře sledovaný umělec před více než dvaceti lety život. Nelze mluvit o mrazivém filmovém zážitku – spíše o dobrovolné katapultaci do Severního ledového moře, kdy se vaše tělo promění v rampouch v lidské velikosti. Prozření.

MoH svým nekompromisním dávkováním Kurtovy sebezničující osudové storyline často připomíná Aronofskyho Requiem za sen. Je dost pravděpodobné, že vám na konci snímku bude zle a jaksi podivně smutno, zároveň si ale naplno uvědomíte onen povznášející pocit neocenitelné divácké zkušenosti. Do podobných detailů promakané časosběrné zázraky vznikají jen několikrát za dekádu. Za účelem vzniku dokumentu byly shromážděny desítky hodin natočeného materiálu, stovky fotografií a kilometry pásek s mluveným slovem ze zaprášených audiokazet. Tím vším ale výjimečnost tohoto šokujícího díla zdaleka nekončí.

Dokument vyloženě plýtvá všemi myslitelnými emocemiHlavní producentská stáj Universal Pictures k projektu sezvala talentované animátory a plácla se přes kapsu. Pro ty stěžejní okamžiky v Kurtově životě, které se nepodařilo vyhrabat z archivů, vznikly líbivé animované pasáže ve stylu Linklaterova Temného obrazu. Cobain v nich dospívá, skládá songy v plísní rozežraném obýváku nebo se prostě jen tak poflakuje s přáteli. V těchto paradoxně až pohádkově barevných okamžicích nás pak tvůrci pravidelně zahlcují procítěnými voiceovery plnými filozofického temna, za které by se nestyděl ani Dexter zkřížený s Francisem Underwoodem. Prohnilou jahůdkou na dortu po záruční době jsou v Montage of Heck Kurtovy záchvaty zuřivé tvořivosti. Po obrazovce začne zběsile tančit tužka a psát texty písní, záznamy do deníku či pouhá depresivní hesla, která rozproudí krev v žilách. Neustále při tom všem hraje Nirvana a divák taje.

Nač se zbytečně rozepisovat o celkové narativní stavbě snímku, pakliže se v jádru jedná o skrz naskrz autentický dokument? Nechybí v něm dokonce ani šťavnatá rodinná videa s Courtney Love v koupelně, kde se navždy svá zpěvačka ostentativně chlubí svým poprsím. A jak to vlastně u všech čertů bylo s tou závislostí na heroinu a třeba tím, že se nezodpovědným rodičům narodila na droze závislá dcera? Počítejte s tím, že se dozvíte mnohem více než by se vám pozdávalo. Cobain opravdu nebyl regulérně šťastným člověkem. Prožil si apatické dětství, trpěl nepředstavitelnou fyzickou bolestí, měl panickou hrůzu z ponižování a hladová média jej stíhala dnem i nocí. Kolik toho silný jedinec vydrží, než mu nešťastnou souhrou náhod týranou duši rozežere pesimismus? To, že jste paranoidní, neznamená, že po vás nejdou.