V naší vzkříšené kultovní rubrice už jsme za uplynulé týdny přivítali drsné poldy z Baltimoru a díky nesmrtelnému MacGyverovi jsme si s láskou v očích vzpomněli na naše dětství. Je proto nejvyšší čas zaplnit naší rubriku vyvolených také nějakým tím komediálním kouskem. I když se pak zprvu může zdát, že i s legendárním sitcomem Na zdraví budeme hrát na onu vděčnou nostalgickou notu, opak je pravdou. Ano, komedie z prostředí typické americké hospody je sice dokonce ještě o pár ročníků starší, než televizní kolega s tváří Richarda Deana Andersona, já osobně jsem však jejímu kouzlu naplno propadl až před pár lety. Na první pohled jsem si sice říkal, že se jedná o ten klasický průměrný sitcom s několikrát viděnými fóry, na který se v dnešní době už nedá příliš koukat. Jenže pak vás něco donutí kouknout se na další díl, pak zase na další, a vy už začínáte pomalu chápat, proč se tohle komediální dítko počítá mezi nejúspěšnější komediální zářezy televizní historie.

Na zdraví totiž, i přes více než úctyhodných třicet let na pažbě, jakoby skoro nezestárlo. Zatímco na jiné žánrové kousky té doby typu Krok za krokem, Plný dům a v některých případech dokonce i Ženatý se závazky už se kvůli jednoduchým či ohraným fórům a mnohdy nesnesitelným rodinným moudrům již v současnosti nedá téměř koukat, u humoru partičky z titulního bostonského baru to neplatí. Ano, máme tu ten klasický osmdesátkový feeling a ani zde se divák občas nezbaví dojmu, že podobné gagy už jsme někde párkrát viděl. Jenže ho dostanete v tak pohodovém a výtečně odsýpajícím podání, že vám to ani nebude vadit. Jednotlivé epizody jsou pak často napěchovány situačním humorem i třeskutě vtipnými dialogy, v nichž se tvůrci neštítí ani sexuálních narážek. I po letech a mnoha zhlédnutích si zde člověk zkrátka pořád najde to své.

Jenže ani to by nestačilo na nesmazatelné vrytí do srdcí amerických diváků, nebýt neskutečně sympatických postav, které divákovi přerostou k srdci ani neví jak. Každá z nich je totiž tak výborně napsaná a zahraná, že by z fleku utáhla svůj vlastní seriál. Když si ovšem všichni navzájem přihrávají na přesný komediální smeč, je to přeci jen lepší a vznikla z toho správně nahláškovaná jízda. Máme tu tedy bývalého sportovce a věčného sportovce Sama Malonea, jenž vám konečně odpoví na otázku, proč je Ted Danson pořád hojně vyhledávanou televizní jistotou. Tady je totiž sympaťákem k pohledání. Jeho obsluha a věrní štamgasti však za ním nijak nezaostávají. Máme tu věčného povaleče Norma, nejhrdějšího pošťáka na světě Cliffa, rádoby intelektuální Dianu, cynickou Carlu s rekordním počtem dětí a v neposlední řadě také neuvěřitelného prosťáčka z venkova Woody v nezapomenutelném podání mladého Woodyho Harrelsona v jeho první velké roli. Výživných a naprosto rozdílných charakterů je zde zkrátka opravdu dost, a to jsem ještě rozhodně nevyjmenoval všechny. Každý si zde proto hned po pár návštěvách nalezne svého oblíbence. I když abych pravdu řekl, kdyby mě teďka někdo nutil pod pohrůžkou vylití mé oblíbené whisky říct jméno své nejoblíbenější postavy, asi bych plakal nad prázdnou lahví. Konkurence je tu prostě až příliš vysoká.

Cheers ovšem nezanechalo nesmazatelnou stopu v seriálové historii nejen díky nestárnoucímu humoru a pohodovému osazenstvu, ale do jisté míry ovlivnil sitcomovou scénu a zanesl do ní prvky, bez nichž už si současné řachandy nedokážeme představit.  Právě hospodský megahit byl jedním z prvních seriálů, který přicházel s delšími sezónními zápletkami. Tvůrci přišli také s dnes již tradičním párováním hlavní seriálové dvojice, Sama a Diane, ještě dávno před Rossem s Rachel a spol. A vytěžili ho na maximum. No v neposlední řadě tu máme také toho troubu Woodyho, který se dozajista stal jednou z inspirací všech těch budoucích oblíbených seriálových idiotů, bez nichž si některé sitcomy ani nedokážeme představit.

Málokterý seriál se pak musel vypořádat s takovou řadou překážek, jako právě Cheers. Hospodské partičce hrozilo po první, upřímně opravdu ve skrz naskrz průměrné, sérii kruté zrušení, poté zemřel jeden z herců Nicholas Colasanto aka Coach a na závěr odešla na svoji žádost ze seriálu také jedna z hlavních hvězd, Shelley “Diana“ Long. Jenže tvůrci nejen, že dokázali ty rány přežít, ale navíc je dokonale vytěžili ve svůj prospěch. Na místo zesnulého Coache přišel právě tahoun Woody, jenž se stal miláčkem diváků, a místy možná i nechtěně otravnou Dianou nahradila po bohatém chlapovi toužící Rebecca, jež mi v podání nečekané fajn Kirstie Alley sedla daleko více. Seriál potom po prvních malinko rozpačitějších řadách chytnul opravdu výborné tempo a s každou další sezónou byl snad až do úplného konce lepší. Ostatně, těch neuvěřitelných jedenáct sezón a osmadvacet cen Emmy mluví asi za vše.

Nebojte, už budu s těmi chvalozpěvy za chvilku končit. Sitcom Na zdraví zkrátka spíš než jeho štamgasty oblíbené pivo připomíná lety prověřenou whisky. Jeho humor totiž ani po třicítce na krku nezvětral, naopak téměř zraje. S každým novým průměrným sitcomem pak čím dál více dokazuje, proč právě on patří mezi tu vyvolenou elitu. Tyhle sympatické charaktery a neskutečně pohodová a příjemná atmosféra se prostě jen tak neokoukají a trošku mě proto mrzí, že tahle klasika nemá mezi tuzemskými diváky rozhodně takové jméno, jako Kouďák, Al Bunda a spol. Tuhle hospůdku by měl totiž zkusit navštívit snad každý.