Když produkční společnost Syfy vypustí do vesmíru, a tedy i na naši planetu, nový seriál, v redakci losujeme. Kdo si vytáhne nejkratší světelný meč, musí recenzovat. Já nedopadl tak špatně, protože na mě vyšla seriálová adaptace povídek a novely Nightflyers od George R. R. Martina. Ale žádnou Hru o trůny opravdu nečekejte. 

Nightflyers, napsané v osmdesátých letech a zfilmované v roce 1987, je příběh posádky lodi, která si vytyčila za cíl kontaktáž mimozemské civilizace. Píše se rok 2093 a Země přestává být obyvatelná (možná že přeci jen to, že je v zimě zima, neznamená, že neexistuje globální oteplování) a astrofyzik Karl D’Branin (Eoin Macken), který celou misi vymyslel, doufá, že se mu povede mimozemšťany přesvědčit, aby pomohli. K tomu účelu vzal s sebou velmi mocného, nebezpečného, nestabilního telepata Thalea, z jehož přítomnosti jsou všichni na palubě nesví. Má jim pomoci dorozumět se s mimozemskou civilizací přenosem myšlenek, jenže sám dokáže své schopnosti používat smrtícím způsobem. 

Doktorka Agatha Matheson (Gretchen Moll z Manchester by the Sea), Karlova bývalá, je na palubě proto jako Thaleova psycholožka a stará se o jeho medikaci. Syntetický biolog Rowan nemá příliš iluzí o tom, jak budou mimozemšťané reagovat, až se s lidstvem potkají: „Podívají-li se na stav námi obydlené planety, uvidí nás jako parazity.“ Mezi ústřední tým vědců patří ještě Lommie, odbornice na kybernetiku, která dokáže komunikovat s lodním počítačem díky neuroportu v předloktí. Ovšem nedokáže loď, v níž se pořád něco porouchává, opravovat se spolehlivostí R2-D2. Nakonec je tu Melantha, jež byla uměle vyšlechtěná pro lety v kosmu. Když se jí kapitán lodi v nejlepším kusu dialogu celého pilotu zeptá, co by dělala, kdyby se jí lety ve vesmíru nelíbily, když je má doslova v genech,  Melantha odpoví, že by byla prostě jen stejně nešťastná jako všichni na Zemi.  

George R. R. Martin se na produkci ani na psaní scénáře nijak nepodílí, zakazuje mu to ostatně smlouva s HBO. A nenajdete tady to, co je typicky martinovské: budování fikčního světa, nosné detaily, chytré dialogy, uvěřitelně zjizvení hrdinové. I když, krve málo není. Podobně jako letošní Terror začíná seriál pohromou a následně se vrací v čase, aby ukázal, co k ní vedlo. To je náročná, ošemetná konstrukce příběhu, která vyžaduje dokonalé vtažení a pevný úchop vypravěče. Terror to zvládl, Nightflyers ne. 

Pilot si bere trochu z Vetřelce, něco z Vesmírné odysey i z Shining (sekera v prologu). K přiblížení velikosti lodi i délky výpravy a přesunu denních rutin do vesmíru slouží scéna palubního joggingu (také v Odysee). Karl, jemuž zemřela dcera, je další z otců, kteří letí do vesmíru poznamenaní ztrátou či odloučením od dcery (Interstellar, První člověk). Jakási vzpomínková komora, kam si chodí přehrávat společnou minulost, je nejzajímavějším výtvarným prvkem lodi. A když se mu začne přehrávat něco, co se nestalo, a on zpanikaří a snaží se dostat ven, zatímco mu oči se vzpomínkami pojí vlákna světel, vzniká nejlepší scéna epizody, trefně nazvané "All That We Left Behind".  

Nightflyers jsou vlastně generickou hororovou sci-fi ve stylu sub-žánru „strašidelný dům ve vesmíru“, která nepřichází s ničím novým ani zvlášť zajímavým. Kapitán lodi, který se objevuje jako hologram, ale jinak není přítomen, dobře udělal, protože na tuhle plavbu byste se ani vy fyzicky vydávat spíš neměli.