Když před několika týdny začala svou pětidílnou štaci novinka Patrick Melrose, bylo v podstatě jasné, že je to jedna z těch mála minisérii roku, kterou by měl vyzkoušet každý seriálový nadšenec. Nabídla nám totiž zase jednou geniálního Benedicta Cumberbatche a jeho sondu do života drogově závislého, jenž se snaží vyrovnat s minulostí. A byl to hodně naspeedovaný drogový a chlastací trip s břitkým humorem, jenž vám buď nesedl, nebo jste si ho vychutnali plnými doušky. A nadšených ohlasů bylo naštěstí o poznání více. I přesto jsem se ovšem já osobně nemohl ubránit otázce, zda bude série i něčím víc než jen drogovou destrukcí titulní postavy a hereckou one-man show bývalého Sherlocka. Mé obavy se však rozplynuly hned po druhé epizodě, v níž začala minisérie ukazovat svou pravou sílu.

Pokud jste se po pilotu báli, že tato drogová a alkoholová odysea nebude nic pro vás a raději jste s ní chtěli praštit, můžete v klidu pokračovat dál. Melrose je totiž složen z pěti příběhů z hrdinova života, kdy je každý z nich výtečně rámován a uzavřen, a zejména je každý z nich žánrově jiný. A je to vlastně logická volba, když se tu adaptuje rovnou právě pět románů Edwarda St. Aubyna, pro něhož jsou knihy i částečnou autobiografií. Po drogovém úvodu nás tak čeká tísnivé rodinné drama z Patrickova dětství, trojka je poctivým konverzačním dramatem a sondou do britské snobství… a takhle bych mohl pokračovat dále. Každá z epizod by tak klidně mohla býti i v podstatě filmem fungujícím sám o sobě, každá z nich nabízí divákům trošku něco jiného, ale všechny dohromady parádně fungují coby náhled do života jedné pošramocené duše, od jeho pádů až po jeho konečný vývoj. A také na této rovině funguje projekt skvěle.

Hlavní devízou minisérie je tak především scénář, jenž umí jednak skvěle pracovat nejen s ústředním hrdinou, ale i přes žánrové odlišnosti k sobě celý seriál dokonale pospojovat a efektně pracovat se všemi jeho prvky či tématy. A že tu těch témat je požehnaně. Máme tu již zmíněný boj s drogovou a alkoholovou závislostí, pohled do povrchní britské smetánky, vypořádávání se s opravdu děsivým traumatem z dětství, komplikované vztahy syna a otce, sebedestrukci člověka a plno dalších “veselých“ věcí. Žádná z těchto složek ovšem rozhodně není v seriálu odbyta a každé, i právě díky žánrovému rozdělení epizod, je tu vymezen dostatečný prostor. Zejména onen náhled do britského snobství tu pak funguje opravdu excelentně. Divák má v podstatě stále chuť dát tamním povrchním egoistům jednu do nosu, díky sarkastickým hláškám hlavního hrdiny a celkově břitkému humoru však budete chtít dále nášup. Scénář, včetně odsýpajících a skvěle vypointovaných dialogů, zkrátka nemá takřka žádnou chybu a dalo by se říct, že právě ten je ono pomyslnou hvězdou této minisérie.

Jenže pak je tu ještě ten Cumberbatch. Ano, jak se dalo po první epizodě čekat, opravdu se jedná o jeho velký herecký koncert. S čtyřmi extra přídavky. Herecký uragán tady ze sebe zkrátka vymačkává maximum, věříte mu každý emoční výbuch i pouhý zoufalý pohled očí, a zase jednou dokazuje, že je prostě jedním z největších talentů své generace. Jestli si někdo letos zaslouží Emmy, tak právě on. Na druhou stranu se však nejedná o jeho ryzí one-man show, na to má vedle sebe až příliš silné spoluhráče. Vládcem druhé epizody je tu totiž démonický a neskutečný Hugo Weaving, u něhož jsem si zase jednou posteskl nad tím, že ho nevídáme ve filmech či televizi častěji. Jennifer Jason Leigh je pak další sázkou na jistotu a slušnou pozornost na sebe poutá také Holliday Grainger, kterou mám po britské kriminálce Strike čím dál radši. Melrose je zkrátka hereckým žrádlem a jen marně byste zde hledali slabý článek.

I přes všechnu chválu ale Patrick Melrose bohužel není dokonalý. Některé epizody mají slušné problémy s tempem a závěrečná epizoda mě místo totálního emočního vrcholu nechala spíše chladným. Jisté vztahy a konflikty mezi postavami se tu najednou scenáristicky vyřešily až příliš rychle, snadno a seriál do té doby zažil už více daleko vyhrocenějších emocionálních momentů. I přesto se ovšem jde o jednu z těch minisérií, již byste rozhodně měli dát šanci. Když už ne kvůli božímu Cumberbatchovi či Weavingovi, tak alespoň kvůli neskutečnému umu tvůrců, jimž se povedlo tento žánrově rozmanitý kolos skvěle ukočírovat tak, aby držel pohromadě. Což je dovednost, která dnes bohužel není zrovna automatická. Díky skromné pětidílné náloži jde navíc o ideální kousek do následujících letních týdnů. Tak neváhejte a dejte utrápenému Patricku Melroseovi šanci.