Obsadit Benedicta Cumberbatche do role Patricka Melrose nerovná se zrovna hazardu. Režisér Edward Berger (epizody seriálu The Terror) a scenárista David Nicholls (romanopisec a scenárista, autor Jednoho dne) adaptovali v pěti epizodách pět hodnotných románů spisovatele Edwarda St. Aubyna o synovi aristokrata, který se potýká s alkoholismem a závislostí na drogách. Cumberbatch, sám výkonný producent, prohlásil, že Melrose je vedle Hamleta jeho vysněná role. Nabízí se myšlenka, že svět seriálů nepotřebuje dalšího problematického sebedestruktivního bohatého muže. Kde se zde skýtá výjimečnost?

Pokus adaptovat jeden celý román do jedné hodinové epizody je v době půlení knih nevšední, zdá se to být alespoň v tomto případě funkčí. Rozvržení románů – každý se odehrává během jednoho dne – je totiž pro ucelenou, téměř „filmovou“ epizodu jako dělaný. Minimální přeskakování v čase a místě s jednou hlavní linií (kromě flashbacků) svědčí dramatu, to věděl už Aristotelés. 

Melrose stíhá jeho zesnulý otec, podprahově démonický Hugo Weaving, pro jehož popel si letí do New Yorku. Během pilotu poznáváme, že tady nepůjde o klasický případ náročného otce, jenž zanedbával potomka – a ten mu to nyní oplácí nenávistí, ale o hluboké trauma. Pro Melrose je celé vyzvedávání náročným úkolem. Nikoliv kvůli žalu, ale protože se rozhodl skončit s heroinem, takže se New Yorkem potácí hledajíc alternativní drogy, přitom je poloopilý, nevyspalý a soužený pásmovou nemocí z letu. Cumberbatch si užívá všechny extrémní polohy i rozcvičku mimických svalů, rychlé monology, jež má naučené z televizního Sherlocka, i sarkasmus Doctora Strange. Je to herectví, které neustále křičí: díváte se na velké herectví. Ale zároveň se obtížně dívá jinam, protože je příliš dobré.   

Pilot je přes nepopiratelnou tragiku nesmírně vtipný. Třeba když Melrose poprvé spatří otce v rakvi, odhrne mu plátno z obličeje a hlasem rozbalujcího vánoční dárek řekne: „Ale tati! To je přesně to, co jsem chtěl. Tos neměl.“ Nebo když u něj na moment převládnou sebevražedné sklony, ale okno v luxusním apartmá nelze otevřít, ani rozbít: „jaký je smysl okna, když z něj nemůžete vyskočit“. 

Pilot je zároveň sadou setkání s lidmi, kteří byli blízcí jeho otci či jemu, v nichž se postupně projevují mnohé problémy uživatelů drog: neschopnost udržet pozornost a tím blízké vztahy, sebestřednost, ublíženost, výkyvy nálad, hyperaktivita, ospalost, masochismus, sebelítost.  

Aby si pilot vaši (když ne Patrickovu) pozornost udržel, přichází s vybroušenou formální stránkou. Vedle povedeného dobového zasazení (první díl se odehrává v roce 1982), jde zejména o kameru a práci s kompozicí záběru. Zatímco sledujeme chaotického protagonistu, ten je téměř vždy pevně ve středu záběru. Pohledy na město i hotel jsou přísně symetrické a statické, kdežto při sledování Melrose se zrychluje či zpomaluje rytmus podle míry jeho zdrogovanosti. Nechybí ani tolik moderní táhlé záběry. 

Jisté momenty připomenou Trainspotting, to když Melroseovi spadne stříkačka před vpichem do záchodu, či Vlka z Wall Street, když se Melrose plazí po hotelu. Cumberbatch poutá pozornost tolik jako krvavý bod na košili v místě předloktí z první scény.

Snad se další epizody rozmluví o problémech vyšších tříd a s nimi spojeného očekávání,  o zodpovědnosti za vlastní život, i o tom, jak zážitky v dětství určují budoucí (ne)dospělost. K úplné klasice Patrick Melrose ještě nedosahuje, ale pokud se tvůrci v dalších dílech nebudou řídit aristokratickými názory Melroseova otce, že přílišná snaha je vulgární, a budou adaptovat s ještě větší pílí, je na co se těšit.