Čeho se nejmocnější země světa vždycky bála? Ne útoku rovnocenné síly, ale útoku na svůj způsob života, na svou americkost, na své hodnoty. A tento útok nemusí přijít zvenku. Konečně nejničivější americkou válkou je v očích Američanů válka občanská. A následkem toho trpí stihomamem, že pohroma přijde zevnitř. Spiknutí v názvu seriálu je naplněním přesně těchto obav.

 

Ač se to zdá dnes k nevíře, byla doba, kdy Spojené státy nestály o to příliš se angažovat v cizích konfliktech, kdy Amerika nerada posílala vojáky přes oceán, kdy byla zkrátka izolacionistická. Dalo to velkou práci prezidentům Wilsonovi a Rooseveltovi, aby přesvědčili spoluobčany o nutnosti zásahu do světových válek. A na tuhle dávnou nechuť se odvolává i Spiknutí proti Americe. 

Šestidílná minisérie je adaptací stejnojmenného románu Philipa Rotha, do jehož knih zapustily jeho židovské kořeny. V Portnoyově komplexu přibližuje dospívání židovského chlapce pod úzkostným a dotěrným pohledem židovské matky a i ve Spiknutí proti Americe jde o nevyžádaný dohled. Jenže se jedná o dohled státní. Píše se rok 1940 a prezident Roosevelt prohrává volby s pravým americkým hrdinou, letcem Charlesem Lindberghem, který slibuje, že dá od další evropské války ruce pryč. Se svou kampaní izolacionismu s heslem „America First!“ doletí až do Bílého domu. Jeho přístup přece vypadá rozumně. Nacházíme se v době, kdy Evropa vypadá jako nekončící bojiště, které je lepší nechat svému osudu. Ať se ta zpropadená Evropa pozře sama. Jenže se ukazuje, jak rychle svobodná společnost může propadnout, že je třeba mít se stále na pozoru. Zvlášť když váš izolacionismus vyžaduje smlouvat s Adolfem Hitlerem a pořádat státní večeře pro von Ribbentropa. A takovýto izolacionismus začne neomylně probouzet i antisemitismus. 

 

Pro Davida Simona, tvůrce The Wire, Najděte mi hrdinu a The Deuce, jde o vůbec první literární adaptaci, ale spolu se svým kolegou Edem Burnem dokázal i při zachování Rothova poselství vytvořit rozpoznatelně vlastní dílo. Pro Simona je typické vyprávění kombinující osobní příběhy s příběhy struktur a institucí. Dělá společenské dějiny skrze vhodně napsané jednotlivce. 

Na rozdíl od Rothova románu, který je vyprávěn z pohledu nejmladšího člena židovské rodiny Levinů Philipa (Azhy Robertson), seriál své perspektivy střídá a mezi protagonisty uvnitř rodiny volně přechází. Herman (Morgan Spector), Philipův otec a pojišťovací agent, je patriot a chce za každou cenu zůstat v Americe, jeho žena Bess (Zoe Kazan) si přeje odjet do Kanady, dokud je čas, bratranec Alvin (Anthony Boyle) se rozhodne odjet bojovat do Evropy a narukuje v Kanadě, Philipův starší bratr Sandy (Caleb Malis), pro něhož je letec osobním hrdinou, pokládá postoj své rodiny za omezený a naivní teta Evelyn (Winona Ryder) se nechá zlákat životem na výsluní po boku rabína Lionela Bengelsdorfa (John Turturro), který není schopen vidět, že Lindberghovi slouží jen coby užitečný idiot, a trpí nesmyslnou představou, že politici říkají to horší navenek, ne v soukromí. Tato rodina a její vztahy působí velmi uvěřitelně a plasticky. 

 

Kontrafaktuální dějiny obnáší řadu nesnází. Jmenovitě kde začít, kde skončit a jak moc to mezi tím vyostřit. Seriál pokrývá období od roku 1940 do 1942. A byť zde naleznete mnoho podobností s nynější Amerikou ("Vždycky tu byli, jen teď vylezli" zní jako něco, co by řekl New Yorčan v roce 2016), není to na sílu. Amerika za Lindbergha není prezentována jako v seriálu Man in the High Castle nebo jako Gileád, i když fantastická epizoda s návštěvou Washingtonu, D.C. připomene podobnou situaci v Příběhu služebnice.

Ne, legislativní změny jsou jen nepatrné. Žádná Křišťálová noc, jen takové nevinné „Just Folks“ asimilační programy, nutící občany žít někde, kde žít nechtějí, vnímání etnika jen jako zájmové skupiny, náznaky, že abyste byli pravými Američany, musíte se vzdát svých tradic. Změny v rétorice prezidenta mění atmosféru v zemi. Tyhle změny v atmosféře, to je něco, co cítíte spíš v zátylku, než že byste to měli před očima. Ale stačí to, aby se menšiny začaly cítit nesvé. Tahle subtilnost, jíž se vyznačují všechny Simonovy počiny, je obrovskou předností seriálu. Když se potom objeví Ku-klux-klan nebo vidíte bez varování postavu zmrzačenou válkou, zapůsobí tím mrazivěji. 

 

Státní večeře pro Ribbentropa, návštěva Washingtnu, D.C. nebo průjezd americkým Jihem vynikají jako nezapomenutelné sekvence v jinak velice střídmém Spiknutí proti Americe, které není lacinou alegorií nynější Ameriky. Nicméně závěr, který se v něčem brilantně liší od závěru románu, velmi současně problematizuje blížící se prezidentské volby i provokace při pokojných demonstracích. 

Sloganem tohoto seriálu je věta, kterou jako malý slýchal sám David Simon: „Svoboda nemůže být nikdy úplně vyhrána, ale může být prohrána.“ Svoboda totiž mizí postupně, jako když je na židovském svícnu sfoukávána jedna svíce po druhé. A Spiknutí proti Americe ukazuje, že mezi poslední svící a tmou je existenční rozdíl.