Ve chvíli, kdy jsem spouštěl první díl Country Comfort, už jsem zapomněl, o čem že to mělo být. Pamatoval jsem si jen klíčová slova „country“ a „sitcom“. Takže když Katharine McPhee vstoupila do dveří a začal extrémně trapný a přehrávaný sitcom, říkal jsem si: „Aha, on to bude seriál o bývalé sitcomové hvězdě a jako prolog je úryvek z toho seriálu v seriálu.“ Zvlášť pod dojmy nedávné WandaVision to znělo docela rozumně. Jenže když tento „prolog“ ani po čtyřech minutách (tedy pětině epizody) stále nekončil, začínalo mi docházet, že tohle není žádný stylizovaný úvod, není to žádná nadsázka, tohle už je… ono.

Měl jsem chuť napsat recenzi jen na základě těch čtyřech minut, ale vzpomněl jsem si na jednu nejmenovanou českou kritičku proslavenou odcházením z projekcí, a tak jsem s velkým sebezapřením dokoukal celý první díl.

Bailey (McPhee) je countryová zpěvačka, které se během jediného večera rozpadne kapela, vztah a nakonec ještě auto. Když uprostřed bouřky hledá pomoc, skončí na ranči, kde bydlí kovboj Beau s rodinou. Beau má mrtvou manželku, novou přítelkyni a pět dětí – dva nadržené syny, přemoudřelého syna, kousavou dceru a malou dceru. A ti (z rozličných důvodů) potřebují novou chůvu. Zároveň vychází najevo, že před smrtí matky měli rodinnou kapelu, kterou nyní můžou obnovit s Bailey.

„Pohoda v rytmu country“ zní jako nechtěně sarkastický název. V celé epizodě není ani jediný vtipný vtip, herci se zase předhánějí v teatrálním přehrávání. Trapnost jejich replik pak ještě podtrhává stopa s (nezaslouženým) diváckým smíchem. Jako kdyby to nestačilo, všichni mluví strašnými jižanskými přízvuky (kdybych si za každé „y’all“ dal panáka, možná by to nakonec začalo být snesitelné). A jako kdyby to pořád nestačilo, je tam ještě… country (pravda, název mohl napovědět). A to nikoliv v jedné ze svých snesitelnějších poloh jako country rock nebo country blues, nýbrž pekelný country pop.

Country Comfort vypadá jako kdyby jej někdo vymyslel někdy v osmdesátých letech, ale i tehdy mu to připadalo trapné, a tak projekt putoval do koše, odkud jej teď Netflix vytáhnul. Asi bych mohl ještě rozebírat, jak herci sice asi alespoň trochu hrát umí, ale bolestně zjevně hrají na playback. Což je samo o sobě jako způsob natáčení hudebních vystoupení naprosto v pořádku, ovšem nemělo by to ze zobrazeného zacházení s nástroji a mikrofony tolik bít do očí. Jenže je to v porovnání se vším ostatním vlastně jen zanedbatelný detail.

Na WandaVision se odkážu ještě jednou – i kdybych vzal ty sitcomové epizody, jež mírně parodují styl humoru starých seriálů, odmyslel si všechnu nadsázku a odkazy a díval se na ně navážno, pořád to bude mnohem vtipnější a míň teatrální sitcom než Country Comfort. Ale pravděpodobně nikdo z nás není cílová skupina, a milovníci country v maloměstech na americkém středozápadě, kam teď čerstvě dorazila osmdesátá léta, budou spokojeni.