42 let je dlouhá doba a v roce 1965 většina čtenářů MovieZone ještě nebyla na světě, přesto si troufám tvrdit, že příběhy dvojice kolínských medvědů zná opravdu úplně každý. Ne proto, že by nám je televize servírovala s nějakou železnou pravidelností, ale zkrátka proto, že jsou dobré. Seriál stojí především na nekonečné fantazii Břetislava Pojara a Miroslava Štěpánka, kteří se rozhodli, že si budou doopravdy dělat co chtějí a divák, který má v sobě alespoň malinký kousek dítěte, jenž je schopné přistoupit na to, že medvěd se promění ve vlak, který jede k vodě a zajíc mu dělá svýma ušima závory, bude u vytržení. Medvědi neustále překvapují a nenechají člověka v klidu. Vtáhnou ho do svého světa, kde je možné úplně všechno. Do světa, kde ryba je zakletou princeznou, kde narazíte na klobouk jménem Josef či na bobra vynálezce. Samozřejmě nefungovalo by to bez odpovídající vizuální podoby a ta je v tomhle případě naprosto bezchybná. Medvědi mění tvary, roztahují se, zmenšují se, proměňují se ve všemožné stroje a věci a do toho všeho zní hlas Rudolfa Deyla ml., případně v pozdějších epizodách Františka Filipovského. Medvědi tu už jsou zkrátka přes čtyřicet let a i vedle pixarovských filmů si dokázali udržet svou neotřesitelnou pozici. Asi neexistuje jiný kreslený seriál, který by oslovil doopravdy celou rodinu a u kterého se smějí jak malé děti, tak i jejich rodičové. Pojďte pane, budeme si hrát je seriál plný fantazie a radosti v té nejčistší podobě. Seriál, který musí mít rád snad opravdu každý.