Psát v dnešní době o Přátelích je jako psát… no ano, o Přátelích – to přirovnání totiž sedí dokonale. Mezi mladistvými od deseti do sedmdesáti let pravděpodobně neexistuje populárnější seriál, který by naplňoval schéma „život mladistvých a dospívajících“. Tedy s ohledem na dobu, kdy se v televizním éteru neusidlovala tak silná konkurence. How I Met Your Mother totiž pro dnešní generaci nasazuje laťku podobně vysoko, ne-li výš. Z velké části je to samozřejmě tím, že zmiňovaný nový seriál ještě nestačil tolik rozmělnit svá poselství v deseti sériích, které nutně po chvíli začnou být čistě výplňové a poněkud schématické. Na který sitcom tohle však neplatí. A je fakt, že deset sezón vzhledem k zákulisním peripetiím šestice z Přátel ustála s velkou grácií.

Pokud se ohlédnete zpět, uvidíte Přátele skoro jako děti. Nejsou to děti, je jim pětadvacet, ale s ohledem na pozdější dospěláky se zdají jako děti. Řeší problémy s dospíváním, bývalými partnery, probírají sex a věci, které se ztrácejí v mlze budoucnosti, netušíc, že na ně taky dojde. Na konci tohohle nevyhnutelně čeká definitivní práh dospělosti, i když Joey se pořád chová jako malé dítě a Ross se občas prezentuje, jako kdyby spadl z Marsu. Partička prochází postupným vývojem, který provázejí tytéž klišé a schémata, které se postupem času nevyhnou žádnému seriálu a slouží čistě k udržení pozornosti v očekávání důležitějšího dění. Někde mezi řádky můžete tušit, že spousta z toho je pravda, zbytek zůstává čistě pro pobavení – ostatně i humor k dospívání patří jako vychlazený ležák k dobře propečené kachně.

Recept průběhu zůstává stejný pro každou ze sérií – začátek velmi dobrý a dynamický, pak neutrál (ale stále velmi dobrý neutrál) a poslední dva tři díly zásadní zvrat - jen v těch pozdějších už je opravdu znát, že se jde do finále. Jednotlivci se párují, svatby se přenášejí z pozvánek do kostelů, mládí končí a začíná fáze „úplné dospělosti“. Padají moudra, ubývá vyloženě pubertálních výlevů, i když většina humoru stále plyne z absolutně nepravděpodobných konstalací postav a náhodných situací :). Přátelé patří do úzké skupiny seriálů, kde je každá scéna vtipně ukončena a je skutečně s podivem, kolik point v kolika situacích dokázali autoři za celý seriál vymyslet a být přitom stále nápadití a originální.

Přátelé uspívají proto, že mají ve svém týmu výrazné charakterové typy se všemi přidruženými úchylkami a zvláštnostmi. Navíc je jich dostatečný počet na to, aby scénář mohl rozehrát situace „každý s každým“ (dobře, tak každý s úplně každým zase ne ;) a srovnat tak osudy seriálových postav s osudy normálních part i partiček z každodenního života. A přestože se někteří dva z nich vždycky zasekli na mrtvém bodě (zůstali spolu až do konce seriálu nebo se celý seriál střídavě chtěli a pak nechtěli), tvůrci si za všech okolností našli dostatek jiných ingrediencí, ze kterých zvládali skládat pravdy o životě jiného rázu. Tedy, stručně řečeno, nebyla to nikdy nuda.

Na Přátelích je fajn, že se s nimi opravdu dospívalo. Dneska už by nemělo takovou poetiku zhltnout celý seriál v horizontu dvou tří měsíců. Od toho jsou tu jiní generační souputníci, které zase našim potomkům budu připadat jako trochu vyčpělí patroni. Nehledě na tohle – díky za ten strávený čas. Bylo to vážně moc fajn.