Obyvatelé Říma nejsou z těch, které byste chtěli mít v rodině nebo s nimi v paneláku sdílet chodbu. Kanál HBO ve spolupráci s BBC se rozhodli pro odvážný tah, kdy rozjeli projekt o lidech, kteří ve většině filmů končí bídnou smrtí. Ale tady je jim pro jejich rejdy poskytnut maximální prostor. Pokud jde o zkaženost a absenci morálních limitů římské honorace, o které minimálně od seriálu Já, Klaudius nemáme žádné iluze, dostal se seriál Řím na samou hranici zobrazitelného. Ne snad že by do filmu nešlo dát více krve, podvodů nebo žárlivosti. Problém spočívá v tom, že od jistého bodu to nelze ustát bez ztráty filmařské cti a vážnosti. Tvůrci Říma však ví, kdy zatáhnout za opratě a nesklouznout do sebeparodie. I tak je Řím pro některé slabší nátury podívanou natolik plnou negativních vjemů a morbidity, že jim stačí mrknout na pár dílů, aby měli jasno. A nic nepomůže varování, že jde o autorskou licenci a kdyby byli Římané opravdu tak krutí a utržení ze řetězu, nevyhnutelně by zanikli.

Projekty typu Řím jsou dobrou ukázkou toho, že si lze udržet vysoký standard a neupadnout do seriálové bažiny, v níž rotují špatní herci hrající podle ještě horších scénáů. Projekty HBO jsou v mnoha ohledech spíše ultraprodlouženým kinofilmem se spoustou proplétajících dějových linií. A každý dnešní herec si účasti v HBO seriálu nebo filmu docela považuje. Na Římu lze ocenit dobrou práci s prameny (doporučuji hutné sedmé DVD z packu nedávno vyšlé první sezóny), velkolepost a přes úvodní slabší díly i vysoký koeficient zábavnosti. Tvůrci počítají jak s diváky, kteří se v dějinách orientují a dokážou ocenit i pasáže o státotvorbě a každodennosti, tak laiky, kteří se chtějí jen "masově" bavit a kvůli ozřejmění "situace v Římě" nechtějí v knihovně trávit ani minutu času. Na ploše 600 minut lze postihnout hodně a tak se nám dostává nejen lekce z historie, ale i nahlédnutí do psychologie nejedné reálné a fiktivní postavy. Mnohé z nich se překvapivě chovají jinak, než jak se běžně ve filmech zobrazují a nebo nás učili ve škole. Například Kleopatra nemá (v žádném slova smyslu) parametry Liz Taylor a neslavně-slavný Brutus je překvapivě docela sympatický.

Pokud vám nevadí, že i z nákladných kulis je občas cítit papundekl a připíšete to tomu, že Řím se teprve zmáhá a megastavby a la Gladiátor přijdou teprve v budoucnu, je vysoká šance, že se vám série z časů Gaia Ceasara, intrik, aristokracie, legionářů, lůzy a ničím neředné brutality bude líbit. Tvůrci zjevně vycházeli z toho, že Řím a všechny konotace, které si s ním spojujeme, budou fungovat trochu samospádem a zájem publika neklesne. A opravdu, neklesl. Ti, kteří si na seriálu vybudovali závislost, se jistě těší na druhou sezónu, která bzprostředně navazuje na tu první a bude pojednávat více méně o tom samém, byť za vlády císaře Augusta (Gaius Octavius v první sérii).