Jedna věc je jistá – příběh Rosemary, která záhadně otěhotní, a poté propadá paranoie, zda není její dítě náhodou potomkem Satana, není látka, která by mohla fungovat jako seriál. Proto se tvůrci aktuální verze přiklonili raději k variantě dvoudílné minisérie, jež by mohla divákovi na větší ploše rozehrát známou „hororovou“ zápletku, případně ozvláštnit známý film z šedesátých let novými prvky a zadaptovat ho více pro moderního diváka. Nová Rosemary tedy rozhodně není doslovným remakem Polanského klasiky, spíše volným naložením s příběhem knižní předlohy, jíž v šedesátých letech napsal spisovatel Ira Levin.

Děj se tentokrát přesouvá více do současnosti a zároveň ponechává za zády známou lokaci New Yorku. Z něho se Rosemary a Guy Woodhouseovi odstěhují do Paříže, kde chtějí zažít nový život - v novém městě to však začínající profesor literatury a kuchařka nemají lehké. Z krušných poměrů a nízkého společenského života je vytáhne až náhodná (?) událost, která je svede dohromady s tajemným párem Castevetových, nájemníky honosného pařížského sídla La Chimére (v němž, jak se později dozvídáme, se odehrálo již několik záhadných úmrtí). Ti jim výměnou za nalezení manželčiny peněženky nevysvětlitelně nabídnou za nízký nájem bydlet v jejich domě – zatímco životní úroveň a štědrost jejich nových přátel narůstá, Woodhouseovým začíná pomalu, ale jistě docházet, že budou chtít noví nájemníci něco na oplátku.

 

  

Zatímco původní snímek Rosemary má děťátko z roku 1968 měl 136 minut, minisérie se stopáží 170 minut přidává vlastně jen pouhou více než půlhodinku navíc, čehož rozhodně nevyužívá. Celkový příběh plyne bez výraznějších překvapení a zvratů a těm, kteří dobře znají více než čtyřicet let starou verzi, zde nic moc nového nenajdou. Proto by se spíše dalo říci, že nová adaptace je určena lidem, kteří se s příběhem ještě nikdy nedostali do styku. Ve vší své neobjevnosti a předvídatelnosti se však látce nedá moc co vytknout.

Zdrcující zahraniční recenze, které novou Rosemary rovnou odepisují jako podprůměrnou slátaninu, je tedy lepší ignorovat. Největší rozšíření přitom pro minisérii jsou události před samotným otěhotněním – těm se věnuje první část nazvaná „Night One“ a zachycuje spíše vztah dvou párů, které se sobě vzájemně připletou do cesty, a pochybnosti z toho vycházející. Rosemary ještě nestíhá propadat paranoie, i když několik snových vizí a halucinací se přeci jen dočkáme. Mnohem větším náporem na smysly je až „Night Two“, která už naplno rozpoutává pravý mateřský horor, navíc okořeněný několika málo gore scénami. S napětím a budováním atmosféry je vlastně pracováno velmi slušně, za což patří režisérce Agnieszce Holland, jejímž posledním projektem byl jedenácti-lvový Hořící keř, jednoznačné plus.

 

 

Samotná režie, práce s vizualitou Paříže a kupodivu i skvělý herecký výkon křičící a brečící Zoe Saldany však nestačí na to, aby dal vcelku neobjevně převyprávěnému příběhu nějakou přidanou hodnotu. Nejbolestivěji to vyznívá v samotném finále, na němž se podepisuje zbytečná doslovnost, která jde do naprostého protikladu s mrazivým „okultním“ závěrem originálního filmu, jenž nechává hodně na divákově představivosti. Nová Rosemary´s Baby rozhodně není žádným tvůrčím přešlapem, dokonce během sledování nabízí i několik povedených scén a napínavé tempo – smysl vzniku ale stále uniká.