FBI, sedmdesátá léta a problém zvaný sérioví vrazi. Samozřejmě tak se jim tehdy ještě neříkalo, a to jednoduše z důvodu, že daná terminologie neexistovala. Přesně zde pak nastupuje na scénu nová desetidílná série Mindhunter od Davida Finchera (Sedm, Zodiac) a scenáristy Joe Penhalla (Cesta), která o tomhle všem (a víc) vypráví. Stojí za to? A neměli byste si za takhle kacířskou otázku jednu vlepit?

David Fincher netočí špatné věci. On vlastně netočí ani průměrné věci. Je to režisérská elita a na co sáhne, to většinou promění ve zlato. Problém Mindhuntera tak byl před premiérou jedině v nicneříkajících trailerech a prakticky neexistující marketingové kampani od Netflixu. Ukázky vnadily na atmosféru, herce a retro vizuál, podobné věci už nás ale v minulosti párkrát zklamaly, takže bylo poměrně složité spravovat očekávání.

Hned v úvodní epizodě vám však dojde, že ta absence děje, akademičnost, konzervativní přístup k vyprávění a vlastně i způsob, jakým to je natočené, seriál nedělá nijakým, ale přesně naopak. Mindhunter vystupuje z řady „true crime“ dramat přesně díky téhle na první pohled nepřítomné formě. Pokud jste tedy čekali další variaci na Temný případ, případně nějakou jinou severskou krimi, pak vás výsledek zcela jistě zklame.

Dvojice hlavních postav agenti Holden Ford (Jonathan Groff) a Bill Tench (Holt McCallany) jsou do jisté míry slušné protiklady. Zatímco Ford je na začátku své kariéry, je zvědavý, pracovitý a občas i mírně arogantní, Tench je veterán FBI, dobře ví, kdy se držet zpátky, je rozvážný a když to situace nevyžaduje, rád se drží pravidel. Jednu věc ale mají přece jen společnou – oba prahnou po tom zjistit, kde se v lidech bere zlo. Jakmile se tedy spojí, je celkem rychle patrné, kam celá zápletka dál povede. To ale v zásadě nevadí, protože Mindhunter mnohem víc než na zapeklitý děj a kuriózní případy vsází právě na komplexitu a psychologii.
 
Po nepolevující snaze mladšího z agentů nasměrovat FBI do nové éry, kdy se Federální úřad pro vyšetřování začne kromě řešení závažných případů zabývat také metodou, podle níž by bylo možné zločinům předcházet, se postavy konečně dostanou k jádru celého seriálu. Tím jsou jednoznačně drásavé a intenzivní rozhovory se známými zločinci, na jejichž základě se pak nově vzniklý tým snaží dát dohromady svou odbornou práci a zavést potřebný slovníček – jako např. výše zmíněné spojení „sériový vrah“.

První takový rozhovor neboli ukázka strhujícího dialogu mezi nadprůměrně inteligentním sociopatem a někým, kdo se ho snaží pochopit, přijde už ve druhé epizodě, a můžete se spolehnout, že postupem času je to jen lepší. Pomalejší děj a nepříjemnou atmosféru spousty otázek a minima odpovědí pak ještě sem tam doplní reálný případ, ke kterému se agenti shodou okolností dostanou, a kde mají možnost si své nálezy vyzkoušet v praxi. To celé pak rámuje série krátkých prologů před každou epizodou, ve kterých sledujeme budoucího vraha, kterak svůj čin chladnokrevně plánuje. Tahle linka nicméně zůstane otevřená i po skončení první série, tvůrci v tomhle případě zkrátka počítají s během na dlouhou trať a já jim to vlastně ani nemám moc za zlé, jelikož ten zbytek je plně uspokojující i bez toho a tuhle specifickou delší trať si časem rád vyběhnu s nimi.

Počet epizod se zdá být akorát, obzvlášť radost ale budete mít z faktu, že kromě režie první dvojice dílů se David Fincher chopil i těch dvou na konci, a je to právě tady, kdy Mindhunter vyloží všechny své trumfy na stůl a dojde k tzv. lámání chleba. Až v závěru mi došlo, proč vlastně tvůrci obsadili do hlavní role Jonathana Groffa, který jak možná víte, je typický homosexuál s dětskou tvářičkou, kterému byste sotva kdy uvěřili přerod v drsného macho agenta, jenž by řešil vraždy levou zadní a u toho klátil desítky ženských. Proto nás taky nic z toho nečeká. Místo toho nás povaha agenta Forda dovede do o něco temnějších míst, ve kterých jako herec kupodivu exceluje na hraně člověka, který vám začíná být na jednu stranu dosti nesympatický, na tu druhou ale chápete jeho pozici i uvědomění si své vlastní bezmoci a slabosti. Holden Ford je pro mě vlastně takový Kylo Ren. A to spousta lidí možná nevydejchá, proto to lámání chleba.

Jako ukázka práce s postavami je to však velká paráda, kterou v závěru dotváří i parádně zvolená píseň In The Light od Led Zeppelin. Soundtrack je vůbec boží, asi nejsilnější je ústřední motiv (nikoliv theme song), který se opakuje tak akorát, aby vás z něj začalo postupem času slušně mrazit, ale zase ne tolikrát, aby se vám přejedl (nebo spíš přeposlouchal). Nakonec pak musím jednoznačně vzdát hold Holtovi (nojó) McCallanymu, který po neoslnivé kariéře vedlejších rolí konečně dostal šanci zazářit a té příležitosti zde využil se vším všudy. To ale berte spíš jako takové malé, bezvýznamné plus. Zbytek pozitiv vám musí stačit, a co se negativ týče, nemám nic. Jestli máte radši Finchera v takové té umírněné poloze, tzn. Zodiac, a jste připraveni na nevšední krimi z prostředí FBI a sériových vrahů, budete nadšení. Jestli ne, budete furt nadšení, jenom o stupínek míň. A desítku si šetřím pro druhou již potvrzenou sérii, kdy už budou všichni dostatečně oťukaní a vyprávění se ještě víc vyhrotí. Vy si ten letošní devítkovej nářež ale pokud se tak již nestalo, koukejte naordinovat co nejdřív.