Jsou zpátky. Je jich víc, jsou naštvanější než kdy předtím a útočí na Velké jablko. Čistokrevná SyFy srágora Žralokonádo vrací po roce úder, tentokrát s všeříkajícím sequelovým názvem Sharknado 2: The Second One. V recenzi níže se dočtete, proč byste měli všichni zasednout pod vlivem omamných látek k bedně.

Můžeme snadno namítat, že Sharknado a jemu podobné nelze v žádném případě považovat za filmové umění. Jenomže borcům ze SyFy se nějakým způsobem povedlo nenatočit ryzí televizně-hororový odpad, jaké jsou často k vidění ve večerních hodinách na Prima COOL či TV Barrandov. Ne – v pokračování největší žraločí katastrofy na světě je totiž kupodivu místo pro nadsázku, humor i přehnaně pitomou akci.

S hodnocením je to v každém případě zatraceně těžké. Epický nízkorozpočtový blockbuster o tornádu plném ostrých zubů bude polovina diváků ze srdce nenávidět, ta druhá však bude Zieringovy skopičiny vynášet na zlatém podnosu do nebes. Jedničku jsem neviděl a nemám v plánu ji dohánět, po této druhé žraločí epizodě ale mohu s klidným svědomím napsat, že jsem se královsky pobavil.

Pochopitelně je tu svým způsobem naprosto všechno špatně. Afektované herecké výkony zvedají žluč, z nejtemnějších koutů blázince vytažené hlášky tahají za uši a způsobují nekontrolovatelné zvracení. Dialogy sepsané v euforii z perfektně zvládnuté lobotomie a nechutný digitální vizuál plný ztřeštěných nápadů jednoduše sednou pouze v případě, že si k televizi přitáhnete přepravku plnou lahváčů. A pohodově naladěnou grupu přátel.

Dokážete se u déčkového výplachu odvázaně pobavit?Horko je potom v Sharknadu 2: The Second One už v jeho prvních pěti minutách. Shepardova (Ziering) rodinka si dává srazík v New Yorku, aby se všichni společně pokochali památkami. Trable ovšem zcela nečekaně (!) nastanou ještě před samotným dosednutím na ranvej, kdy náš hrdina musí zkušeně pilotovat s odepsaným motorem a tunou žraloků na palubě. Fin ani April svému osudu neutečou!

Celých 90 minut se tu vříská jako o závod. Taru Reid budete chtít za její ječák zastřelit na místě, o tom žádná. Jenomže divte se, když se příroda zbláznila: holt zataženo, občas žraloci. A tak postupně dojde nejen na baseballové pálky, meče a příruční cirkulárky, ale i oblíbenou motorovou pilu. Akce je úsměvně přepísknutá, efekty jsou horší než v osmdesátých letech a takové pobíhání z místa na místo a zachraňování všeho, co má čtyři končetiny, dává smysl jen ve chvíli, kdy se obrazovka barví do ruda. Kolem tupě hláškujících patetických hrdinů se neustále něco děje, už jen jejich samotné pohyby, postoje, posunky a grimasy (čti neherectví) nutí k bezbřehému smíchu.

Anebo k pláči a plácání se do čela, jistě. Vybrat si musíte sami, tohle za vás nikdo nerozstřelí. Druhé Sharknado je gigantickým úletem. Ten se na první pohled bere hrozně moc vážně, tentokrát ale tvůrce obviňuji spíše z pomrkávání na vykuleného diváka než z vymývání mozkoven. Maximální nadšení z legračního výletu do NY brzdí jen retardovaný finiš, kdy SyFy z jakéhosi důvodu riskuje až příliš, shazujíc do té doby jakž takž skousnutelnou srandu do bezbřehých vod trapnosti. Před tím ale hrozí jen neustálý řehot a kroucení hlavou nad faktem, jak promakaně debilní to vlastně celé je. Trojku prosím do Prahy!