Fantasy fanoušky, kteří od moderního supermanského seriálu právem očekávají nějaký ten „nářez“, asi zklamu. Smallville totiž už od prvního dílu hraje hlavně na romantičtější struny, které ve stejné tónině diriguje prakticky celých šest sezón. Scénáristé samozřejmě vědí, že do hlavního motivu musejí pobrnkávat nějakým akčnějším tónem, platí u nich ale jiná jistota: díl od dílu se Smallville veze ve stereotypním tlachání o (víceméně platonické) lásce mezi Clarkem Kentem a Lanou Langovou. Vztah, který později definuje některé prvky Supermanovy osobnosti, je sice nezbytnou součástí tohoto universa, nasládlá aura amerického maloměsta jím ale brzy nasákne natolik, že začne neskutečně páchnout. Divák si totiž až moc brzy uvědomí, že Smallville trpí seriálovým syndromem víc, než většina konkurence. To, co zprvu vypadá jako dobře budovaná atmosféra a pečlivě rozepsané mezilidské vztahy se brzy začne natahovat do neúnosné šestisezónové délky, během níž je schéma epizod vytahané jak guma u obnošených trenek. A stejně jako se obnošené trenky neudrží na sebekulatější zadnici, tak Smallville začne před divákovýma očima upadat se sebelepší kostrou příběhu. Místo aby na ní scénáristé hnětli ocelové svalstvo, jen obrůstá telenoveláckým špekem.

Obecně vzato, kvalita kolísá. Kdybych měl za úkol shrnout, co se během těch šesti let stalo, vystačil bych si se třemi větami. Tak zlý ale nebudu a přece jen Supermanovi věnuji pár písmenek navíc: chronologicky vzato jsou první tři sezóny na jedno brdo a během jejich laškování s divákem se nestane prakticky nic podstatného. Děj epizod se většinou motá kolem meteor-freaks, tedy lidí, kteří s pádem meteoritu plného zelených šutrů obdrželi nadpřirozené schopnosti, Clarkova úžasného kamarádství s mladým Luthorem a samozřejmě neustálého oťukávání s Lanou (zapamatujte si tento dialog: Lana - „Clarku, řekni mi své tajemství, já ti stále nerozumím“ Clark – „Já…nemůžu.“, scénáristé ho po vás budou pálit s kadencí tří pokusů na díl). Sice se v jistých křečích už tady objeví něco jako Supermanovo formování osudu, většinou ale zazní a zase odezní jako marné výkřiky do ticha. Čtvrtá sezóna je - upřímně řečeno - debilita plná čarodějnic a ježibabských proroctví (přísahám). Většina normálních fanoušků by ji smetla z povrchu zemského, takže se jí raději ani já nebudu zabývat. Jako o přelomových se dá mluvit až o dvou posledních sezónách, které konečně začínají být zajímavé i pro ty víc hardcore diváky. Objevují se tu nové komiksové postavy (Flash, Green Arrow, Cyborg…), s bujarým poprsím si to přihopsá sama Lois a Clark se konečně přestane chovat jak natvrdlý teenager a vyroste v naivního hlupáčka. Hlavně v šesté sezóně začíná být Smallville alespoň trochu zajímavé (tvůrci asi vědí, že by v dnešní konkurenci Heroes a podobných našlapaných seriálů neobstáli ani se Supermanem v první bojové linii).

Nic to ale nemění na tom, že Clark promrhal čtyři roky bezduchým kydáním fantasy hnoje. Koncept „dvacet dílů telenovely a čtyři díly našlapaného seriálu na sezónu“ bohužel na diváky stále funguje (je vidět, jak málo stačí k dětské radosti). Smallville využívá jen maličké procento svého potenciálu a růst v dospělou show začíná až šestou sezónou, což je politováníhodné. Nedá se mu zazlívat, že se drží seriálového mainstreamu doby, ve které začínal (tedy doby plné love-story seriálů pro mládež), Superman by ale měl konečně schovat plyšáky pod postel, vytáhnout pláštěnku a machrovat na davy, jak mu za letu pěkně plandá (ta pláštěnka ;).