Žánr českých pohádek na tom není v poslední době zrovna nejlépe. V devadesátých letech tuzemští tvůrci sázeli na koprodukční báchorky s rádoby strašidelnou atmosférou, Zdeněk Troška se pokouší tradici českých pohádek marně vzkřísit již několik let a ozvláštnění klasického žánru o moderní prvky (např. silně nepovedený loňský kousek Micimutr) se také naprosto míjí účinkem. Všichni jakoby ve snaze nasázet do pohádky co nejvíce čertů či moderních prvků zapomněli na to nejpodstatnější, na pohádkovou atmosféru a hromadu kouzelných nápadů. Jediný žánrový film posledních let, který tyto atributy beze zbytku splňuje, je vynikající Anděl Páně Jiřího Stracha, který dokázal přijít s pravou pohádkovou poetikou a z nebeské linky dokázal vytřískat dostatek hlášek a humorných situací. Nyní se talentovaný režisér vrací zpět na místo činu a přichází s novou vánoční pohádkou, kterou byste si pod stromečkem rozhodně neměli nechat ujít. Milovaný český žánr se mu totiž podařilo vzkřísit i napodruhé.

Začněme ovšem, jak se na pohádku sluší a patří, hezky od začátku, tedy příběhem. Ten vypráví o mladém kominíkovi Filipovi, kterému opravdu můžete věřit, že má jako jediný člověk na světě neustále smůlu. Jeho otec totiž při jeho narození chtěl tak strašně kluka, že se snažil pomocí staré babské povídačky kouzelnou Štěstěnu přečůrat. Ta mu nakonec dala vysněného chlapečka Filípka, ale na oplátku mu vzala všechno štěstí. A tak zažívá Filip jeden karambol za druhým, ve vesnici ho lidé nemají rádi a on je ze svého osudu celý nešťastný. Jednoho dne však potká krásnou Haničku, která je shodou okolností právě dcerou kouzelné Štěstěny a ihned se bezhlavě zamiluje. Hanička je ovšem v zajetí cirkusáka Carlose, který navíc brzy přijde na její kouzelné schopnosti. Filip tedy odchází z domova a společně s tajemným cizincem jménem Kdokoliv se vydává hledat svou lásku, aby ji osvobodil ze spárů nebezpečného Carlose a našel při tom konečně už nějaké to štěstí.

První příjemným překvapením nové vánoční pohádky je, že se tvůrci sympaticky vykašlali na většinu pohádkových propriet, na kterých jsou zřejmě tuzemští filmaři jinak závislí. Žádní roztomilí čerti, pěkné princezny či roztržitý král. Zde najdete akorát onu Štěstěnu v kouzelném podání Dagmar Havlové. I to však Strachovi stačí k tomu, o co se tady někteří režiséři celá léta marně snaží, k vytvoření oné hravé a doslova pohádkové atmosféry. Hravost, nadhled a poetika zde totiž čiší z většiny záběrů. Jeden nápad střídá hned za chvíli další, hláška střídá hlášku a humoru si zde do sytosti užijí nejen děti, ale díky několika slovním hříčkám či dialogům také dospělí. Strach má samozřejmě vše na háku nejen režijně, ale také technicky. Opět se tedy dočkáme výborného vizuálu, za který by platila měšcem zlata většina českých celovečerních filmů, nebo také správně pohádkového soundtracku.

Velkou zásluhu na spokojeném zážitku má samozřejmě také scénář Marka Epsteina. Ten nejenže napsal opravdu vtipné dialogy, ale hlavně se zasloužil o sympatické postavy, jejichž hraní si hvězdné herecké obsazení doslova užívá. To samozřejmě nejvíce platí o výborném Ivanu Trojanovi, který se své postavy Kdokoliv, člověka který lže tak dlouho, že ani neví kdo vlastně je, zhostil s velkou grácií. V jeho případě pak vůbec nevadí, že na zvrat týkající se právě tohoto hrdiny přijde každý divák během první půl hodinky. Zbytek hvězdného obsazení, ve kterém najdete prověřené jméno i v té nejepizodnější roli, však nijak nezaostává. Překvapivě se pak povedl také casting mladé dvojice, obzvláště Filip Cíl se do této role vysloveně hodí.

V každé pohádce se však najde pár černých mráčků. Strach sice svírá režisérské otěže pevně v rukou, ale i on má občas problémy s tempem a střihačské nůžky mohly na konci zasáhnout také již o pár minut dříve. I přesto se ovšem urodila výborná vánoční pohádka, na které je hezky vidět radost, se kterou byla celým štábem natočena. Někdy zkrátka stačí k radosti dětí i dospělých opravdu relativně málo. Pro zpestření (nejen) svátečních večerů je prostě Šťastný smolař ideální volbou.