The Haunting of Hill House je jedním z těch seriálů, který rozhodně nepatřil mezi nejočekávanější kousky roku. Před pár měsíci o něm totiž většina diváků snad neměla ani tušení. Jenže stačily nadšené zámořské reakce a z nenápadné hororové série se během pár týdnů stal jeden z největších a nejopěvovanějších hitů Netflixu tohoto roku. Na internetu se okolo titulu strhnul obrovský buzz a velmi často se začaly objevovat výkřiky o nejlepším seriálu podzimu či dokonce hororu roku. A proto jsme si na Hill House museli nakonec posvítit i my. Je to opravdu tak velká pecka, jak se všude tvrdí? To si teda pište.

O ději už jste asi něco málo slyšeli, ale jen pro pořádek si ho shrneme. Sledujeme zde ne zrovna veselý osud rodiny Crainových, jež kdysi bydlela v titulním tajemném a strašidelném domě. Po řadě děsivých událostí, které vyvrcholily rodinou tragédií, sice rodina v čele s otcem Hughem děsivý domov opustila, (nejen) děsivé vzpomínky je ovšem pronásledují i nadále a události se samozřejmě velmi podepsaly na jejich životech i vzájemných vztazích. Po 26 letech, kdy dojde v rodině k další velké tragédii, se však všichni sourozenci i podivínský otec musí spojit, aby se s prokletím jménem Hill House vypořádali jednou pro vždy. A divákovi se u toho bude tajit dech.

Hned na začátku je pak dobré si říct, že Hill House rozhodně není čistokrevným hororem a ona děsivá část tu často hraje spíše druhé, i když zatraceně efektivní, housle. V tomto příběhu jde totiž zejména o hutné psychologické drama, v němž se ukazuje pohnutý a tragický osud ústřední rodiny. A že vás jejich příběh opravdu emocionálně rozseká. Seriál jde totiž v rozboru pětice sourozenců a jejich rodičů opravdu na dřeň, nebere si s nimi servítky a vy si společně s nimi sáhnete na dno. To vše ve správně vrstevnatém vyprávění, kde se střídá přítomnost s flashbacky z dětství ve strašidelném domě, o děsivé a dojemné momenty v něm není nouze a kupí jednu tajemnou otázku za druhou.

Právě scénář je pak, pro někoho u hororu asi překvapivě, největším kladem celé série. Styl vyprávění, kdy se každá epizoda soustředí na jednu z postav a díky pohledům do minulosti dostane svůj vlastní dějový oblouk a emocionální vyvrcholení, tu funguje naprosto dokonale a po scenáristické stránce nenabízí prakticky ani jednu chybičku. Špičkové dialogy zde bude hltat od začátku do konce, chování postav dává díky oné propracované psychologii vždy smysl a scénář nakonec zodpoví přesně ty otázky, co je potřeba. K tomu si připočtěte nádherné hrátky s hororovými a duchařskými motivy a mámu tu scenáristický materiál, za který by asi každý hororový režisér platil zlatem.

Tento kousek si ovšem sám pro sebe napsal Mike Flanagan, jenž doposud platil spíše za žánrového rutinéra, který na svůj hororový majstrštyk teprve čekal. A nyní jsme se ho od něj konečně dočkali. Hill House není pouze jeho scenáristickým vítězstvím, ale také tím režijním. Servíruje nám totiž opravdu hutnou atmosféru po všech směrech, ať už ve strašidelných či dialogově vypjatých momentech. V hororových sekvencích se tu pak naštěstí většinou nespoléhá na laciné lekačky, ale naopak se tu pracuje se zvuky, budováním atmosféry a v neposlední řade i s titulním domem, u něhož nikdy nevíte, co vás kde vyděsí příště. A že budete mít u mnoha scén opravdovou husinu. 

Flanagan exceluje nejen po stránce hororové, ale také té řemeslné. Některé epizody sice postrádají potřebný drajv a zejména čtvrtý díl se táhne až příliš, následující dva zářezy to však bohatě vynahrazují. Pátý a šestý díl bych se pak nebál zařadit mezi ty režijně i scenáristicky nejvybroušenější kousky, jež jsme mohli letos (nejen) na televizním poli vidět. Zatímco epizoda číslo pět vás rozseká po stránce emocionální, ta šestá je pro změnu režisérským orgasmem. Celá je totiž složená jen z několika mála scén natočených na jeden záběr, a z jejich propracovanosti a nápadů vám bude místy takřka padat brada.

Nadšené ohlasy zkrátka v tomto případě vůbec nelžou. The Haunting of Hill House je totiž bez debat jedním z nejlepších seriálů roku, jenž by si měl povinně naordinovat i člověk, který se hororům jinak spíše vyhýbá. Tato pecka toho totiž nabízí ještě mnohem víc, než jen mrazivou atmosféru a nekonečné množství schovaných duchů, jež bez pomoci videí na YouTube nikdy nenajdete. Je totiž scenáristicky vybroušeným klenotem s parádní psychologií postav a skvělým hereckým obsazením bez jediného slabého článku. Ano, tempo je možná místy až příliš pomalé a závěr asi každého úplně neuspokojí. Ostatně i mě nechal poslední díl po emocionální stránce po všem tom předchozím teroru spíše chladným. To ovšem nemění nic na tom, že moc vypiplanějších a kvalitnějších kousků na seriálovém rybníčku letos nevzniklo.