To se ovšem nedá říct o The Last Ship, dalším seriálu z námořnického prostředí, kde se za největší zločin považuje nezasalutovat u americké vlajky. Už ze sledování prvních minut je jasné, že půjde o nenáročnou letní podívanou, která diváka přiměje rezignovat na jakékoliv hlubší ponoření se do děje. Postavy jsou charakterizovány jako figurky, zápletky ohraná příběhová schémata a ústřední konflikt jedno velké a mnohokrát viděné klišé, které jsme viděli mnohokrát jinde a mnohokrát lépe. Z trailerů navíc vypadal příběh bitevní lodi USS Nathan James, jež jako jedna z mála přežije globální katastrofu způsobenou tajemným virem, jako bayovský akční spektákl, ale bohužel ani toho si moc neužijeme.

 

 

Akční scéna se objeví hned na úvodu 45 minutové stopáže a většinou se sestává z toho, že něco letí, střílí a pak vybouchne. Režírující Jonathan Mostow (člověk stojící za povedenou trojkou Terminátora, ale i za sci-fi propadákem Náhradníci) si zkrátka s akční kinetikou moc netyká a nabízí pouze pár letmých záběrů na střílející vrtulníky prostříhávané se záběry z řídícího centra, kde se to hemží složitými velitelskými rozkazy a blikajícími obrazovkami. Zbytek stopáže se poté soustředí na velitele lodi Toma Chandlera (příšerně vybraný Eric Dane z Chirurgů) a jeho konflikt s doktorkou (samozřejmě v podání sexy Rhony Mitry), která jako jediná ví, jak vyrobit vakcínu proti globální pandemii. Než se ti dva dohodnou (a než veliteli dojde, co se vlastně děje), díl je u konce.

Osobně si nedokáži představit, co zajímavého by mohlo být na dalších devíti epizodách seriálu, který se bude odehrávat na totožné lodi, kde bude banda mariňáků ochraňovat doktorku pracující na protilátce proti smrtelnému viru. Jediným katalyzátorem děje by tak mohl být ústřední „post-studenoválečný“ konflikt mezi USA a Ruskem, které se zde prezentují jako dvě válčící velmoci o nadvládu nad světem po katastrofě. Hádejte, kterému z nich seriál nadržuje.

 

 

The Last Ship se navíc bůhvíproč bere strašně vážně, i když je ve svém jádru stejně vyprázdněný jako libovolný film Michaela Baye. Smrtelně vážná salutování, chlapské slzy a hrdé proslovy v bílých uniformách je něco, co by možná našlo uplatnění v devadesátých letech v oddychovém béčkovém seriálu, ale ne v „televizním blockbusteru“, do něhož bylo očividně vraženo hodně peněz. Důvod, proč se na tento seriál dívat v době, kdy se na obrazovkách objevují počiny jako Temný případ nebo Hra o trůny, je téměř nulový.