Legendární Tři mušketýři od Alexandra Dumase jsou na plátnech či televizních obrazovkách opravdu skoro pořád a společně s geniálním detektivem z Baker Street a zubatý hrabětem z Transylvánie se jedná asi o největší literární oběť všech filmařů. Hlavně v posledních letech si sebranka z francouzského královského dvora užila opravdu nevídané věci a člověk se až diví, že se Dumas po všem tom moderním pojetí a létání vzducholodí neprohrabal se svou hrobkou až k zemskému jádru. Nyní však přichází nerozlučná čtveřice s vlastním seriálem plným epizodních dobrodružství, jenž se navíc natáčel zejména v Praze. Má nás ovšem další oprášení legendárního příběhu čím překvapit?

Překvapit sice ne, slušná zábava z toho ale evidentně stále vzejít může. Co se příběhu týče, tak je vše samozřejmě při starém, i když na samotném začátku se pár změn přeci jen dočkáme. Mladý D’Artagnan se tak do společnosti svých budoucích parťáků nedostává starým známým způsobem, ale protože se chce pomstit za vraždu svého milovaného otce, kterou měl dle všeho spáchat samotný Athos. Jenže vše je samozřejmě úplně jinak, a D’Artagnan se proto samozřejmě spojí s Porthosem a Aramisem, aby zabránili popravičce jejich drahého přítele a přivítali mladého horlivce do svého mušketýrského klubu. No a kardinál Richelieu mezitím začíná spřádat své ďábelské pikle.

Jenže právě scénář je i přes pár malých změn asi tím největším problémem. To se týká hlavně první půlky pilotu, kdy se tvůrci snaží co nejrychleji představit všechny známé postavy včetně tajemné Milady. Celé to působí skoro až chaoticky a divák má pocit, že se na seriál kouká z běsnícího rychlíku, který vám za žádnou cenu nedovolí zastavit. Pak se naštěstí situace uklidní a od D’Artagnanova setkání s mušketýry už se jede vlastně v zajetých kolejích. Jen ty scénáristické neduhy strkat nesmyslně Constance do každé scény, v níž se to tvůrcům zrovna hodí, bych příště už nerad viděl.

Kromě prozatím nevyužitého scénáře se však jedná o příjemnou jednohubkovou zábavu, jež si na nic nehraje. Atmosféra je správně středověky špinavá, hrdinové jsou často zmoklí až na kost a sem tam se dokonce vydají do zasněžených krajin, což je od jindy prosluněných adaptací dosti příjemná změna. Jen tu Prahu a přilehlé okolí tady zrovna dvakrát nepoznáte. Dialogy odsýpají, tempo je pak také správně svižné a na akci a šermířských soubojích se díkybohu vůbec nešetří a dle všeho by se nic z toho nemělo měnit ani v následujících epizodách.

Jen s tím hereckým obsazením si zatím nejsem úplně jistý v kramflecích. Téměř neznámá trojice Carbera/ Charles/Burke sice hodně solidně hláškuje, skvěle to mezi nimi funguje a dámské osazenstvo dosud také plní svou roli na jedničku. D’Artagnan v podání Lukea Pasqualina se však zatím jeví spíše jako nezajímavý spratek, jenž je navíc asi nejvíce nevýrazným prvkem celého dílu. Kardinálovi Richelieu v podání čerstvého Doctora Who, Petera Capaldiho, jakoby zase chyběla ona úlisnost a slizkost a postavu největšího intrikána francouzského dvora mu tedy divák zrovna moc nevěří. Fanoušci nesmrtelného Doctora ovšem zatím rozhodně panikařit nemusí.

The Musketeers mají ze scénáristického hlediska stále co napravovat a dosti doplácejí na to, že jsme tento příběh prostě viděli už stokrát. Tvůrcům je to ale na druhou stranu vlastně docela jedno a hodlají nám evidentně servírovat hlavně zábavnou oddechovku s kupou akce a epizodními příběhy. Tady se zkrátka asi na televizní vrchol BBC šplhat nebude. Pokud ale budou další zápletky dostatečně zajímavé a zábavné, tak s tím nemám nejmenší problém.