Frank Castle je zpátky, tentokrát ve vlastní sólovce, bez větší návaznosti na zbytek marvelovského univerza a opět velmi nekompromisní v tom, jakým způsobem by se měla vykonávat spravedlnost. Jak tvůrci ustáli fanouškovská očekávání, čím vším si v téhle soustředěné story hlavní postava prošla a proč je pro mě osobně Punisher jedním z vážných kandidátů na seriálovou novinku roku? No, nakonec mi z toho vyšel zase jednou celkem slušný text, tak snad se tím prokoušete, aniž byste pak měli chuť odpálit nějakou bombu, nebo zastřelit nevinného redaktora. Jo, hádáte správně, náš nejoblíbenější komiksový Kat s lebkou na neprůstřelné vestě to letos vzal skrz tu sebereflexivní cestičku.

Nejsem příliš seznámen s komiksovou historii Franka Castla, jedna věc ale musí být jasná snad všem. V roce 2017 nemůžete v Americe natočit seriál o týpkovi, co beztrestně chodí městem a vraždí lidi, aniž byste mu pro to nedali nejen dost dobrý důvod, ale zároveň nepředstavili jiná, horší monstra, díky nimž divák přestane vnímat svět tak černobíle. Kromě hlavní dějové linky, ke které se záhy dostanu, je tak jednou z hlavních předností nového Punishera schopnost rozlišovat mezi jednotlivými typy zla, dívat se na problém z více úhlů pohledu (!) a nechávat diváka, aby se sám rozhodl, jaký má na celou věc názor. Ale popořadě.

Vítej zpátky, Franku

Když jsme na konci druhé série Daredevila viděli vynikajícího Jona Bernthala v kůži Franka naposledy, měl na sobě svou typickou výzbroj, na ramenu se mu houpal těžký kulomet a ve tváři bylo vidět odhodlání dotáhnout celou tu pomstu za vraždu rodiny do konce. Tomu odpovídá letošní úvodní pětiminutovka, ve které postupně odpraví motorkáře ve vidlácké Alabamě, pošle z hranic headshot poslednímu přeživšímu členu mexického kartelu (zrovna když dostává blowjob) a nakonec uškrtí irského gangstera uvnitř záchodové kabinky na letišti v New Yorku. Tečka. Hotovo. Minulost může zůstat minulostí. O šest měsíců později žije Frank s novou identitou a snaží se potížím za každou cenu vyhýbat. A v tom je právě ta potíž.

"Lidi mi říkali, že vypadám jako hispter. Fakt nemám rád hisptery."Nepřestávající noční můry a taky fakt, že někdo holt průsery přitahuje, vedou záhy k tomu, že se Frank objeví na záběru jedné z bezpečnostních kamer – tahle náhoda pak spustí sérii událostí, během nichž se Punisher spojí s bývalým NSA analytikem (Micro), začne mu balit ženu (!), odhalí obří konspiraci v pozadí vraždy své rodiny, střetne se svými bývalými kámoši z Kandaháru, bude lovit teroristu, zachrání – ale v jedné z nejintenzivnějších scén seriálu nepolíbí (!) Karen, a taky asi desetkrát umře. Ne, to bych přeháněl, vykrvácí maximálně tak třikrát. Frank má naštěstí tuhý kořínek. Pointa je, že zasloužený odpočinek na Punishera ještě rozhodně nečeká, pokud vás tedy trápila představa, že by snad seriál o jednom z nejdrsnějších antihrdinů Marvelu nenabízel dostatek akce, krve a násilí, můžete zůstat v klidu. Všeho je tu vrchovatě.

Tak trochu jiná buddy-komedie

Ačkoliv nás předchozí komiksové výlety pod taktovkou Netflixu naučily očekávat mnohé, a to jak v dobrém, tak špatném slova smyslu – Punisher se tomu zajetému stylu vlastně dost vyhýbá. Vládní konspirace, CIA, NSA, Homeland… vlastně byste tady čekali spíš cameo hroutící se Carrie než třeba takového Iron Fista. Je to čistý špinavý thriller, bez superschopností, bez ninjů, s politikou, se zradami a se slušnou dávkou traumat. A to nejen u samotného Franka, seriál věnuje taky velký prostor řešení PTSD u válečných veteránů, a překvapivě rozvádí i psychologii několika rodin. Záměrně říkám rodin. Je tu opuštěný kluk, co vyrůstal v dětských domovech, je tu Frank a jeho děsivá ztráta – kterou už ale divák v tomhle bodě chápe, takže její nadměrné připomínání hlavně v úvodu seriálu vede k mírné únavě, byť to není nic závratného – a pak je tu Micro, Frankův nový parťák, který předstíral svoji smrt, aby vlastní rodinu ochránil. To se nakonec neukázalo jako zrovna nejšťastnější rozhodnutí, obzvlášť když je to rok od jeho „smrti“ a Microva žena si shodou okolností začne vytvářet malý crush právě na Frankova tajemného cizince Peta. Oops.

Vztah Franka s Micrem je vůbec zajímavý. Nejprve s ním Frank logicky nechce mít nic společného, chvíli společně laškují na střechách, pak laškují ve sklepě #lehcegay, ve kterém se musí v pravidelném intervalu zadávat jakýsi kód, jinak bum (hezký odkaz na Ztraceny) a následně začne Punisher laškovat s Microvou manželkou. Ta dynamika je fakt zvláštní, je zábavná, ale je tam pár momentů, kdy všichni působí dost rozpačitým dojmem. Nicméně kdo je skutečně na pěst, je ten osmiletý fracek, syn Micra, co krade skateboardy a bije svou vlastní sestru. Náhle má parchant Joffrey ze Hry o trůny těžkou konkurenci. Klika, že se mu nevěnuje příliš pozornosti. To samé bohužel platí i pro nějaké rozsáhlejší hackovací akce, kdy vlastně až na jednu zábavnou honičku a únos zbraní pod nosem Homelandu, nepředvede samotářský hacker Micro nic extra ze svých schopností.

Kytara aneb je to osobní

Na poli záporáků to je někde v půlce mezi „neslavným“ a „slušně osobním“. Agent Orange, hlavní padouch, který řídil špinavé operace v Afganistánu a Frank mu pak po nevydařené misi rozbil hubu takovým způsobem, že přišel o oko, je asi milióntá variace na to samé. Zrada nejlepšího přítele v podání Bena Barnese už je ovšem o poznání sladší a celkově jsem byl nadšený z toho, jak s touhle postavou tvůrci naložili. Sympatických sviní není nikdy dost.

Mimochodem, fantastický závěr třetí epizody sleduje Franka právě při výše zmíněné akci v Afganistánu, kdy zachránil život své jednotce tím, že se sám probil skrz několik vln nepřátel. Jedna z těch sekvencí, u kterých s radostí zadržujete dech.

A co s tou všudypřítomnou kytarou, ptáte se? Inu, jemné brnkání na kytaru a na míru ušitá hudba mi místy připomínaly procházky plné emocí s Joelem a Ellie v The Last of Us. A protože mi dochází řádky, chtěl jsem to zmínit alespoň tady, protože právě v Afganistánu, tam ve stanu se svými bratry, to pro Franka všechno začalo.

Memento mori

„Pamatuj, že jsi smrtelný,“ prohlásí Micro při jednom z nejzásadnějších dialogů seriálu. Upozorňuje tím Franka, že ona lebka není ani tolik pro jeho nepřátele, jako spíš pro něj samotného. Je to další příklad způsobu, jakým se tvůrci pokouší dostat Frankovi o něco víc pod kůži. A rozhodně to lze ocenit víc než například snahu udělat z Dannyho Randa druhého Bruce Wayna. Přesto si ani tady scenáristé neodpustili jednu, dvě epizody navíc – zcela účelně výplňové, resp. zpomalující děj, jenom aby se naplnil formát třinácti epizod na sezónu. Zbytečnost, na druhou stranu zde snadno odpustitelná, jelikož přemíra pozitiv a jinak celkem dobré tempo po čas celé řady tohle efektivně zahladilo.

Krom konce třetího dílu a akce v lese z pohledu kamer na výstroji každopádně musím ještě zmínit desátou epizodu. Remake Úhlu pohledu s Punisherem a perfektní vygradování podzápletky s domácím teroristou, stejně jako položení základů pro drsné finále? Check, check a check! Za mě tak nakonec velká spokojenost a zároveň velký oddych, protože po zkažených Defenders a nedávné tragické Lize spravedlnosti to s těmi komiksy vypadalo dost bídně. Tohle se naštěstí drží směru nastaveného druhým Daredevilem (potažmo Temným rytířem - když už chválit, tak pořádně), a jako takové je to jen o malinkatý kousíček pozadu. Třeba příště, až se to trochu víc otevře a přitlačí se ještě kapku víc na pilu. Pak už to bude desítková jízda se vším všudy. Nicméně pořád je to hrozná pecka, takže s ní určitě neotálejte.

Vytáhni v hospodě: Název první epizody „3 AM“ odkazuje na dobu, kdy podle folklóru vylézají ven různí démoni a další zlé bytosti, odtud právě spojení s Frankovými nočními můrami. Mimochodem, ženy, jež se v tuto noční dobu pohybovaly po ulicích, bývávaly čas od času obviněny z čarodějnictví. To byly časy, co?