„Je to jednoduché. Tohle? Tohle je král. Ten stojí nejvýš. Dostaňte protivníkova krále a vyhráli jste.“

Léto je tu v plném proudu a ačkoliv by jeden mohl namítnout, že se na nás ty vedra už pomalu začínají podepisovat, opak je pravdou. Bez ohledu na teplotní rekordy, u nás v redakci stále makáme, nakoukáváme a pravidelně vám přinášíme horké novinky, čerstvé recenze, poctivé recapy a cool videa, abychom utišili vaši informační žízeň. A abychom toho neměli málo, rozhodli jsme se teď navíc společně obnovit naši oblíbenou rubriku Kult. Co to pro vás znamená? Že v následujících týdnech tak krom nejnovějších seriálů budeme s kolegy rozebírat i takové kousky, jakými jsou například slavná Gilmorovic děvčata, O. C. nebo JAG. Že se těšíte? My taky! A jako první jsem si pro tento náš menší restart musel zákonitě vybrat něco opravdu velkého. Tak velkého, že to před nějakými třinácti lety definitivně potvrdilo HBO v roli krále televize. Volba padla na legendární The Wire – Špína Baltimoru.

Psal se rok 2002, když na obrazovky vtrhlo nové policejní drama od spisovatele, producenta a bývalého novináře Davida Simona. Ten se díky svým zkušenostem, jako policejní reportér pro deník The Baltimore Sun, rozhodl dílo situovat právě do ulic Baltimoru. Po předchozích nemilých zkušenostech s NBC však měl za to, že by se seriálu vedlo lépe na nějaké jiné stanici a tak raději svoji práci nabídl HBO. Po úvodním skepticismu se tamější hlavouni rozhodli vyprodukovat pilotní epizodu a jak to bylo dál, už všichni víme. Ačkoliv The Wire nikdy neslavil velký úspěch na poli sledovanosti, nebo co se různých cen týče, jednu věc už mu nikdo neodpáře. Dodnes je mnoha kritiky přezdívaný jako jeden z nejlepších dramatických seriálů vůbec. A já jen souhlasně přikyvuji.

Celý projekt byl koncipovaný jako popis „skutečné policejní práce.“ Později se zabýval i dalšími tématy, o tom ale až za chvíli. Když říkám skutečné, myslím tím, že na každého jednoho poldu, který věděl, co dělá, přišlo dalších deset, ne-li dvacet, kteří jen cvakali hodiny, lezli šéfům do zadku a případy spíše brzdili, než-li napomáhali k jejich řešení. Pokud jste navíc tehdy šli do pilotní epizody s tím, že se v ní něco bude dít, odcházeli jste nejspíš velice zklamaní. Tady to byl od začátku běh na dlouhou trať. Vlastně to stojí už v názvu – odposlech. To bylo cílem, k tomu jsme se v první řadě skrz všechnu špínu a zbytečnou byrokracii postupně dopracovávali. The Wire byl jako tříchodové menu v pěti hvězdičkové restauraci. Sice jste si chvíli počkali, jakmile však jídlo dorazilo, stálo to za to.

Drogy, peníze a moc. Když se řekne A, musí přijít i B. Hlavními hrdiny této městské ságy totiž nebyli pouze muži zákona. Stejně tak dobře jsme poznali i druhou stranu barikády. A tady to teprve nabíralo ty správné grády. Kde jindy sledujete příběh jednoho hlavního bosse, plus maximálně ještě několika jeho poskoků, tady vám byla představena rovnou celá hierarchie takového drogového gangu. Od těch nejmenších pěšáků, až po samotného krále. Krále, kterého policie s velkou dávkou frustrace, dlouhou dobu ani nedokázala identifikovat. Vše výborně vysvětlené, pečlivě podložené a vše zahrané s naprostou autenticitou. Tento seriál se mohl chlubit jedním z nejlepších castingů, který se kdy v televizi sešel. Všechna tato chvála se dá však shrnout jedním slovem. Propracovanost. Tento termín vystihuje The Wire naprosto nejpřesněji.

A nyní to, co už jsem nakousl. Život v tak velkém městě je logicky neustále v pohybu. Pakliže tedy strávíte rok s gangstery z ulic, dorazí ten další problémy zase odjinud. Takhle to prostě chodí. Baltimore je ukázkovým případem místa, kde problémy číhají na každém rohu. I proto jsme nakonec dostali hned pět odlišně zaměřených sérií. Drogy, import, politika, školy a nakonec média. Vše pečlivě provázané příběhem, kde každou akci střídala reakce. Kde nikomu nebylo nic prominuto. A kde jen málokdo dostal to, co si zasloužil. A tak zatímco jedni padali, druzí byli na vzestupu. Pravidlem číslo jedna pak bylo, že každá figurka na šachovnici, se dala nahradit. Skoro jako ve válce. S tím rozdílem, že války mají konec.

Kvalitativně si seriál držel dlouhou dobu vzestupnou tendenci. Vrchol přišel subjektivně ve čtvrté řadě, kdy se opravdu tnulo do živého. V Americe se toto téma dodnes považuje za jedno z nejkontroverznějších vůbec – jak dostat děti z ulice. Důraz byl kladen především na odkaz, který Baltimore (ale platí to i pro spoustu dalších měst) zanechával budoucím generacím. Školní systém se ukázal stejně tak rozbitý, jako všechny ostatní. Sociální rozdíly byly zobrazeny v tom nejhorším světle. A co víc? Každý, kdo pocházel z ulice, na ní taky přes veškerou snahu okolních "hrdinů" zůstal. Světu drog zkrátka nebylo a není úniku.

I přes to všechno, bych se však do Baltimoru pořád chtěl někdy podívat. Na dovolenou, proč ne. Koneckonců, svět, který David Simon v jeho díle vykreslil, je totiž světem kovbojů a indiánů. Je to všechno hra. A ta hra je falešná. Kdo nehraje, neprohraje. Důležité je si uvědomit, že ačkoliv většina běžných lidí takový svět nikdy nezažije, on přece jenom existuje. Poselství poslední a finálové řady pak bylo zcela jasné. Některé věci se zkrátka nezmění. Je to kruh, který se stále točí. A i když by někteří lidé mohli namítnout, že seriál ve skutečnosti nic nevyřešil, k ničemu se nedobral a vlastně nijak neskončil, opak je pravdou. Cílem bylo poznání reality tak trochu jiného světa. A to se tvůrcům povedlo naprosto výborně. Je otázkou, jestli ještě někdy dostaneme podobně přesnou analýzu rozbitého systému v takhle chytrém, fascinujícím a komplexním kabátku. Rozhodně však žijeme v době, kdy je to možné.